Boj s větrnými mlýny

Vždycky se  rozesmutním, když mě během popíjení kávy na zahrádce příjemné restaurace, před níž mám zaparkovanou motorku, osloví jedinec s výtkou, že podle jeho názoru s mašinou parkuju na špatném místě, že až k zahrádce restauračního podniku není vjezd povolen a že bych měl jako ostatní parkovat za rohem na parkovišti patřícím k podniku kde odpočívám.


Bůh je mi svědkem, že jsem se z počátku snažíval takovým lidem vysvětlit, že tak parkuju zcela záměrně, přičemž tak nečiním z bezohledných důvodů, ale jen z těch bezpečnostních. Pokaždé tu  skutečně byla snaha vysvětlit a připomenout jim jak se v naší krásné zemi  hojně kradou i jednostopá vozidla atudíž je vysloveně nutné mít svého jednostopého oře stále na očích.

Bohužel však jsme jakožto motorkáři v očích civilního obyvatelstva stále zaškatulkováni jako desperátové silnic co plení vesnice, nebo znásilňují na co přijdou včetně domácího zvířectva a tak možná i proto dotyčný člověk občas zmíní přivolání policejní hlídky, která takové parkování motocyklu ráda ocení oranžovo-bílým pokutovým blokem.
 

Marné v takových případech bývá vysvětlování, že raději risknu pokutu od policie za nesprávné parkování, než oči pro pláč a vzniklou prázdnotu ve své garáži.
 

Veliká škoda, že policejní hlídky jsou odváděny od své práce kvůli podobným lidem volajících je k podobným drobným a přehlédnutelným přestupkům a nemohou se tak o to víc soustředit na lapení právě zlodějů.

Snad proto se dnes už ani neobtěžuju s podobným vysvětlováním a snahou získat takového člověka na svou stranu, jelikož si po mnohazkušenostech připadám jako Don Quichote v boji s větrnými mlýny.
 

Možná kvůli tomu se dnes uchýlím ke křečovitému úsměvu doprovázenému většinou pokrčením ramen a následnou ignorací dotyčné osoby.
 

Kupodivu právě v těchto případech pokračují podobně nerudní jedinci dál a mě ani motocyklu si už více nevšímají. Jak kdysi říkal můj učitel v autoškole: „Příliš aktivity škodí.“

» Celá diskuze ke článku

Zpět na výpis článků