Pyrenejský poloostrov, aneb dál na západ už to prostě nejde

Úvod

Snad každý, kdo měl kdy na motorce větší ambice než vyrazit na diskotéku do vedlejší vesnice, někdy spočinul okem na mapě Evropy s myšlenkou, že by nebylo špatné podívat se do Španělska a nejlépe objet rovnou celý Pyrenejský poloostrov.

Není proto divu, že podobná idea vykvetla kdysi v hlavě i nám. Od myšlenky k realizaci vedla cesta dlouhá a klopotná, ale nakonec se zadařilo a můžeme tu vylíčit zážitky nasbírané během čtyř týdnů cesty kolébkou conquistadorů , inkvizitorů i svatých bojovníků.

A kdo že se to na tu „Velkou cestu“ vypravil? Inu, byli jsme čtyři kamarádi a z různých důvodů jsme se rozhodli vyrazit obecně bez bab, tedy přesněji v některých případech bez drahých poloviček, zbytek bez bab.

Bráno od nejstaršího a nejchytřejšího tedy konkrétně Ranjibar, který kromě jména jak indická prádelna vlastnil cestovatelskou Hondu ST 1100 Pan European a celý podnik vlastně odstartoval, bo nápad prvotně pocházel z jeho hlavy.
Dále o celý jeden den mladší, avšak ve skutečnosti stejně zchátralý ústečák Glider  na své  vyšperkované Aprilii Futuře, tou dobou procházející sveřepým bojem lepého italského těla s implantovaným rakouským srdcem, což majiteli zaručovalo cestou mnohé kratochvíle.
Pak je tu ještě liberecký GAS na milované Fijoně (Yamaha FJR 1300), který přislíbil účast neuvědomujíc si, že tento typ motorky je pro výlety do teplých krajin, řečeno kulantně, méně vhodný.
No a „last, but not least“ Hynek z Brna a jeho Honda STX 1300 Pan European, který spolu s GASem tvoří mladické jádro výpravy – fyzicky, duševně jsme všichni mladí jen což.

Toliko tedy na úvod i představení a můžeme se vrhnout do víru zážitků a vzpomínek. Rozhodli jsme se v psaní cestopisu střídat, aby to bylo kapku pestřejší a taky, aby jeden „spisovatel“ nezemřel vysílením, bo (a na to se připravte) je to sakra dlouhý …

Den první

sobota 11.6.

Praha (CZ) – Besancon (F)
840 km
© Ranjibar

Tak je to tady. Kluci přijeli včera večer všichni ke mně, abychom mohli ráno odstartovat na první a nejdelší etapu. GAS dorazil jako první a měl tedy tu čest oholit mi hlavu na 3mm, takže teď vypadám jak připlešlý chovanec ústavu pro duševně choré a tělesně postižené kreatury, jež společnost nechává milosrdně zatím naživu. Ale pod helmu to bude pohodlné :-)
Krátce jsme prodiskutovali v hospodě naproti náš společný příští měsíc života a odebrali se do pelechů, abychom ve čtyři ráno vstali, v rámci možností se vzpamatovali a kolem páté vyrazili.

Počasí nám přeje fest, je zima jak v Čeljabinsku na nádraží a dokonce to vypadá na déšť. Nejsme nijak nalehko, přeci jen nás čekají v průběhu dovolené Pyreneje, ale echt zimní
výbavu skutečně netáhneme. Začínám revidovat rozhodnutí nechat se ostříhat, teď bych uvítal deku třeba do půlky zad a vyhřívané hefty jedou na plný výkon.
Po dotankování v Plzni a bezproblémovém překonání hranic následují úmorné a proklatě studené kilometry německých dálnic. Začíná být jasné, že den skutečně bude nezapomenutelný.
Postupně přicházejí ke slovu všechny teplejší věci, takže vypadáme jak výprava za polárním kruhem a dokonce se dočkáme i toho deště. Naštěstí ten netrvá dlouho, ale teplota klesá až na 8 stupňů, místy dokonce na 6, úžasné.

GAS (který dnešní etapu vede) na každé zastávce zálibně obchází svoji Fijonu, pohledem laská její křivky a pak většinou prohlásí, že skutečně nechápe bláboly z testů, kde FJR 1300
opakovaně vychází jako rozhicovaná běhna mučící svého majitele návalem vedra do intimních partií organismu. On si pro sebe dokonalejší mašinu ani nedovede představit.
No nevím, řekl bych, že v jižním Španělsku zřejmě nebude stále teplota těsně nad nulou. Ale co, mašina je to jeho a třeba má pravdu.

Je třeba drtit dál, dneska je to daleko, takže kdo musí, tak do nepromoků, ostatní jen lépe zapnou bundy nebo přitlačí kolena k motorce. Jedeme po E50 kolem Norimberku na Heilbronn a pak dál po E35 kolem Karlsruhe a podél francouzských hranic až k Mulhouse, kde se konečně do té Francie i dostáváme. Dokonce čím víc jsme na jih, tím je tepleji, takže hraniční Rýn překonáváme už ve vyloženě spokojené náladě.
Za hranicemi hned stavíme na parkovišti a libujeme si, jak krásně nám to dneska odsejpá. Původně jsme chtěli dojet jen kamsi k St.Etienne, ale jak to tak vypadá, dojedeme až za Le Puy, vždyť je teprve po poledni a už za sebou máme v pohodě celé Německo.

Ze stavby vzdušných zámků mě vytrhuje GASovo konstatování, že mám celý pravý bok na ST přímo zalitý olejem. S hrůzou zjišťuju, že z motoru teče olej, kurva drát.
Po dálniční etapě je opravdu všude a bylo jen veliké štěstí, že se nedostal až na zadní pneumatiku. To by nebylo jen k nasrání, to by bylo přímo o držku.
Každopádně, nálada je rázem na bodu mrazu a řešíme, co dál. Tady za hranicemi na parkovišti se nemá cenu pouštět do nějakého odstrojování kapot, rozhodujeme se tedy, že popojedeme někam k pumpě nebo prostě na vhodnější místo.

Objedeme tedy Mulhouse, zastavujeme na jakési odpočívce u cesty s lavičkou i stolečkem a pouštíme se do svlékání Bolse. Z celého srdce tuhle činnost nenávidím, musí se totiž sundat skoro všechno, aby se člověk dostal z boku k motoru. Prostě pakárna, nechutná pakárna.

Nakonec je ale olejem zlitý motor na světle a podařilo se nám zjistit, že mírně nedoléhá víko ventilového rozvodu a olej se dostává do šachet svíček, které postupně naplnil až po okraj. Když jsem vytáhl první koncovku a podíval se dovnitř, málem to se mnou švihlo.
Pokusili jsme se alespoň podložit šrouby držící víko, aby bylo těsnění víc přimáčknuté, ale ani to nezabralo, šachty svíček se vesele plnily dál.
Rezultát tedy zněl, sehnat někde tekuté těsnění, popojet do nějakého blízkého kempu a tam to opravit. Vysokoteplotní silikon v tubě se nám podařilo koupit hned v Belfortu, přes který jsme jeli směr Besancon, kam jsme operativně přesunuli dnešní nocleh.

Cesta údolím řeky Doubs je velice malebná a GAS mastil k Besanconu jak tažný pták na zimoviště, protože trasu i kemp znal, vyzkoušeli to tu s Hynkem už minule.
Ale já si to moc neužíval, takhle jsem si tu dovolenou fakt nepředstavoval. Nedávno fest na moto pošramocená noha mě po tom tancování kolem opravy bolela přímo úžasně (a to ještě většinu práce za mě udělali kluci), Bols byl od oleje zmazaný jak předák ropné plošiny a z představy, že ho v kempu opět musím odstrojit a nastrojit se mi dělalo fyzicky špatně. A aby toho nebylo málo, jak tak cestou pořád pozoruju motorku, zjistil jsem, že z ní na zastávkách teče chladící kapalina.
Z přepadu expanzní nádobky. A motor se začíná pomalu ale jistě přehřívat. Paráda, prostě paráda.

Konečně jsme u kempu, kluci jdou do recepce vyřídit formality a ve finále to vychází přibližně na 4€ za jednoho. Je tedy fakt, že mě jaksi zapomněli přiznat, protože jsem zůstal u motorek a jazyková bariéra jim nedovolovala pouštět se do takových detailů, jako je vysvětlování, že venku je ještě někdo :-).

Vzhledem k mému zuboženému fyzickému i duševnímu stavu se GAS uvoluje, že mě dnes nechá přespat u sebe, abych nemusel stavět stan. Jeho šapitó je pro dva velké ažaž.
Takže zbývá ještě ta motorka. Shodit kapoty, sundat víko, napatlat tmel, nasadit víko, projít hadice chlazení, dotáhnout a očistit spoje, nasadit kapoty, sundat kapoty, dotáhnout
zapomenuté šrouby, nasadit kapoty, zabalit věci, navěsit na motorku, sundat věci, zastrčit pod sedlo zapomenuté nářadí, nandat věci… prostě kvalitní zábava celý večer.

Naštěstí kolem pobíhá Hynek s flaškou slivovice, která je lékem na nejednu ránu osudu.
Ale i tak stál dnešní den z mého pohledu prostě za hovno, odcházím spát utahaný jako zvíře a s náladou tak špatnou, že se to ani nedá popsat.
Takhle jsem si to fakt nepředstavoval, ale snad už to zítra bude dobré, snad se to zítra už otočí...

Den druhý >>      

Ranžův návrat >>

» Fotogalerie ke článku

» Celá diskuze ke článku

Zpět na výpis článků