Pyrenejský poloostrov - Den čtvrtý

Den čtvrtý

Úterý 14. 6.
Realmont (F) – Ribera de Cardós (E)
314 km   (1 902 km)
© H.

Těmito řádky měl původně pokračovat Glider, ale po třech měsících od něj nemáme ani řádku, čímž jsou Gasovy rekordní „jen“ dva měsíce nadobro překonány . Je to o to horší, že už je víc jak tři čtvrtě roku od dovolené, tudíž si aspoň já hovno pamatuju, ale zkusíme to dopsat aspoň ve třech, dokud nám ty vzpomínky a zážitky neschová úplně ten Němec co všechno schovává .. jak on se to jmenuje .. jóó Alzheimer.

Vstáváme do zataženého rána, naštěstí neprší a už kolem deváté jsme v sedlech. Z kempu se vracíme do Realmontu a po N112 míříme jižním směrem na Castres a z něj jihozápadně po D622 na Revel a dále do Castelnaudary kde přejíždíme Canal du Midi, další z technických vychytávek Francie. Tento 240km dlouhý, 10m široký a 2m hluboký kanál se táhne od Toulouse až k Sete a spojuje tak Atlantický oceán se Středozemním mořem už více než 300 let. Na stavbě průplavu pracovalo 15 let 12000 dělníků, stavělo se v nejnižších místech krajiny. I přesto bylo potřeba desítky zdymadel, několika vodních mostů, vodního tunelu a přehrad zásobujících kanál celoročně vodou. Ve své době to byla strategická stavba. Frantíci nemuseli proplouvat Španěly ovládaným Gibraltarem a celá cesta ze středozemí do Atlantiku a naopak byla znatelně kratší. S rozvojem železnice a autodopravy ztratil ale kanál na významu. V dnešní době je naštěstí stále ještě v provozu, především jako turistická atrakce nebo zdroj závlahové vody. No na to,  že tenhle kanál jen přejíždíme a ani nezastavujeme, protože spěcháme do Pyrenejí, tak sem se o něm rozkecal nějak moc, tož popojedeme.

Za Castelnaudary nabíráme jižní kurz, ale tentokrát už nesvištíme po hlavních tazích, ale po vedlejší D6, která nás vytáhne na hřeben o pár nadmořských metrů výše. Silnice už od rána oschly a tak jde tempo opět nahoru a užíváme si zatáček. Mám ale v paměti, že mně Gas před pár kilometry naznačoval, že by se rád vy…. a tak hned po přejezdu hřebenu, kdy se silnice absencí zatáček zneatraktivní, zvolním tempo a hledám vhodné místo, kde by mohl vyvenčit lachtana. Držím tak 80tku, rozhlížím se po vhodných místech, kam bychom se se čtyřma motorkama vešli, takže sem tam přibržďuju i víc, ale furt ne a ne najit nějaké vhodné místo. Když už to hledání trvá asi 2km a zrovna když vyjíždíme na delší rovinku, předjíždí mně FJRo s vytočeným motorem a mizí ukrutným tempem kdesi v dáli, docela nechápu. Silnice na závodění už to není a je zcela evidentní, že právě kvůli Gasově prostatě provádím tahle alotria.

* GAS: Proti Hynkovi chodím na malou opravdu častěji, jedním dechem ovšem dodávám, že Hynek si dojde jednou ráno a pak zase až večer, což o zdravém fungování těla také zrovna nesvědčí… Navíc se snažím dodržovat správný pitný režim, díky čemuž holt  chodím čurdit častěji.

Rozsvěcuje se mi hned za další zatáčkou. Gas prudce brzdí a odstavuje FJR na příjezdové cestě ke statku a v křečovitě svíjivých pohybech upaluje do kopřiv. My ostatní se na Gasem vybraný plácek vejdem jen taktak, samozřejmě zatarasíme tu cestu, fakt dobré místo (neznáte někdo smajlík na ironický škleb?). Naštěstí nikdo kolem nepotřebuje projet.

Pokračujeme dál přes Mirepoix a čím jsme blíž Pyrenejím, těžké dešťové mraky držící se na jejich úpatí vcelku jasně naznačuji, že suchou gumou je dneska nedobudeme. V Lavelanetu se proto rozhodujeme, že nepojedem dál na Foix, kde to evidentně vypadá na brutální chcanec, ale do druhého údolí, které odtud vede přesně opačným směrem, tedy na Bélestu a kde jsou mraky protrhanější. Naše plány to nijak zásadně nezhatí, i druhá cesta nás dovede do Ax-les-Thermes jen z východu a po vedlejších tazích.

V Bélestě opouštíme údolní silnici a po D16ce míříme přes hřeben k Roquefeuilu. Z předchozího nastudovaní mapy mám nějak zafixováno, že tímhle městečkem musíme projet. Na křižovatce s D613 jedu rovně (měl sem odbočit doprava) a pomalu se noříme po zužující se silnici do kamenného městečka jak vystřiženého z 19tého století. Ta atmosféra z celkového rázu téhle vesničky je nepopsatelná, jako by nás někdo mávnutím proutku poslal o pár století zpět. Nikde nikdo, jen bystrým okem je možné postřehnout míhající se stíny v malých oknech a prázdné dvory hospodářských stavení skrz chybějící prkna vjezdových vrat. Jako by se tu před těmi pár staletími zastavil čas.

Až už to dál nejde dochází mi, že bych se měl podívat do mapy jestli jedu dobře a samozřejmě, že nejedu. Silnice do Roquefeuilu jen vede, ale nikde z něj neústí. Otáčíme se na uzounkých uličkách a vracíme se zpátky na křižovatku. Ale byl to hezký výlet o pár století nazpátek, škoda že to nikdo nevyfotil.

Na křižovatce už odbočuju správným směrem, silnice začíná nabírat výškové metry a kousek za Belcaire dobýváme naše první vyšší Pyrenejské sedlo, Col du Chioula, které je ve výšce 1431m. Téměř nikdo tady není a tak zastavuju u cedule označující průsmyk na trochu odpočinku a vstřebaní Pyrenejské atmosféry a focení samozřejmě. Potvrzuje se, že odbočit tímto směrem byl dobrý tah, mraky jsou tu roztříštěnější, sem tam vykoukne i sluníčko a především je tu suchý asfalt! V Ax-les-Thermes se napojujem na hlavní N20 a nabíráme další výškové metry k vysokohorskému státečku, Andoře. Se zvětšující se výškou se horší i počasí, mraky jsou hustější a vypadá to že nahoře v průsmyku určitě prší.

Asi v půlce stoupání na Port d`Envalira projíždíme hraničními boudami, kde si nás nikdo nevšímá. Jsme v Andoře. Objevují se první benzínky s levnějším benzinem, zatím ale netankujeme. Provoz je tu dost hustý. Kromě aut s přívěsy a autocaravanů je to tu samý kamion, což například mně docela irituje a pak i přímo sere, když ti zmrdi nejezdí tunelem pod průsmykem, ale šplhají se dál nahoru, v zatáčkách si najíždějí až do protisměru a zdržují a smrdí. A nebýt rozšířených úseků, tak se nedají ani předjet, jen proto, aby ušetřili za mýtné, vohnouti.

Jak se předpokládalo, ve 2409m vysokém průsmyku Port d`Envalira prší. Co se ale nepředpokládalo je, že aktuální teplota tu z nějakých 18ti stupňů klesla na podle STXa 4 stupně a podle ukazatele v sedle průsmyku dokonce jen na 2 stupně, to vše podpořeno poryvy studeného větru. Moc se tu nezdržujeme. Ranža dělá pár fotek a sjíždíme serpentinami dolů do Andory. Zase jsou tu ty zasrané náklaďáky. Samozřejmě nás předjely, když jsme si užívali perfektního vysokohorského počasí v sedle. Se snižující se výškou ale vyjíždíme z mraků a ty se dokonce roztrhávají do polojasna a i teplota vzduchu leze nahoru. Ještě než vjedeme do města zastavujeme na Shellce a tankujeme levný Andorský benzín. Cena je tu příznivých 0,848€. Oproti francouzským 1,19€ za litr. Je to paráda.

» Fotogalerie ke článku

» Celá diskuze ke článku

Nejnovější příspěvky v diskuzi:

Zpět na výpis článků