Swiss Tour

Ahoj lidičky. Chceme se s Vámi podělit o zážitky z naší dovolené ve Švýcarsku.
A kdo že?! Tak já – Standa a já – Hanka.
A na čem?! Yamaha  XVZ 1300 TF Royal Star Venture - naše Normandy, říkáme jí Mandy, ale spíš Mandynka, co ta s námi už zažila a nikdy nás nenechala ve štychu.
A kdy?! Od 12.6. – 27.6.2009

H: Pro Standu to bylo splnění jednoho snu…….kdysi v roce 1990 pracoval coby gastarbeiter na úpravě silnice pod vrcholem Lunkmanierpassu a jak to tak bývá při opravách, reguluje se v úseku doprava. A při pouštění jednoho pruhu projížděl Goldwing právě z passu a řidička s rudě nalakovanými nehty mu pokynula na znamení díků….a právě tehdy si řekl, že taky takhle jednou projede passy na své motorce .

S: A pro Hanku to byl další impuls k pořízení vlastní motorky (až na ní bude).

12.6.2009 - pátek

Vyrážíme v sedm hodin ráno z Brandýsa nad Labem směr Rozvadov. Na levou anténu navlékáme naší českou vlajku. Na pravou pak navlékáme postupně vlaječky zemí, kterými projíždíme. Máme plné kufry.

Tentokrát stan ani spacáky nepotřebujeme, protože naším cílem je dorazit do večera do Luzernu ke kamarádovi Honzovi, kde budeme mít styčné stanoviště a odkud budeme podnikat naše výlety všemi směry po Švýcarsku (a nejen po něm). A v kufru s sebou vezeme, právě pro kamaráda, dvě sklenice s pravou domácí bramboračkou.

Cesta přes Prahu je nad očekávání bez dopravních problémů a razíme dál směr západ. Ale už za Prahou nás zastihl déšť. Jedeme dál, přeci nás nevyvede z míry nějaký deštík. Ale ten deštík se proměnil v pořádný slejvák….jedeme dál, přeci z toho musíme vyjet. Jo, vyjeli jsme, ale znovu vjeli do dalšího ne deštíku, ale přívalu deště, který se změnil v jeden moment na kroupy. Ale nezastavujeme, míříme dál k hranicím, postupně nás provázel déšť i sucho. A tak to šlo až k hranicím.

V Rozvadově zastavujeme jen na kafe, WC a pádíme dál.  Do Německa už vjíždíme po suché silnici. Děláme přestávky jen na tankování, WC a jedeme, jedeme…už abychom tam byli. Německem projíždíme již za doprovodu sluníčka přes Norimberk, Haillbron a Stuttgard. Švýcarsko nás vítá oblačností. Že by nás zase čekal déšť?! No, máme velkou kliku. S malým zdržením objížďkou Zurichu ujíždíme k Luzernu a začíná pršet zrovna když zastavujeme u kamaráda před domem ve čtvrt na osm večer. Máme za sebou 800 km. Tak honem vybalit, Honza jásá nad bramboračkou a my smýváme prach a pot po cestě.

13.6. 2009 - sobota

Dnešní den se věnujeme kamarádovi Honzovi. Ráno je slunečné a tak si dáváme v kavárničce kafíčko a obrážíme Honzovým autem Brockenhausy. Honza shání stolek, my jen okukujeme, ale přeci jen taky nakupujeme.

S: já objevil super stativ na foťák a v budoucnosti na kameru a pro Hanču jsem objevil krásné hnědé kožené koně

H: Jo a jsou mi. Fakt super. A já jsem v dalších Brockenhausech ještě nakoupila postupně 3 sukně. A to tu jsme první den, kam to dáme?!

Na oběd jedeme do restaurace Aga Khan v Kriens. Za super cenu – 27 CHF si můžeme dát vše, co hrdlo ráčí. Prvně si nabíráme na talíř ingredience (kousky masa, zeleniny, mořské plody….) dle našeho rozmaru, zalijeme vývarem (ten je důležitý a nezbytný). Stojíme v řadě a čekáme až si mongolský kuchař (ale vypadá spíš jak Ind) vezme náš talíř, vyklopí ho na kamennou velkou plotnu.

Postupně odebírá čekajícím talíře, vyklápí je na plotnu, dvěmi dřevěnými lopatkami trojúhelníkového tvaru promíchá a přesune hromádku dál na plotnu vedle další hromádky. Talíř odkládá na obrubu plotny. Každý hypnotizuje svou hromádku a talíř….nesplete se kuchař?!?! Nesplete, přejde na druhou stranu, každou hromádku znovu lopatkami promíchá, aby se propekla a sesune na příslušný talíř (ten správný).

Pak si každý může ještě dochutit svou porci dle libosti, nandat salát zeleninový či ovocný. Nebo je libo radši něco sladkého?! Zmrzlinka, pudink, pěna?! A co něco na zapití?! Pivečko, vínečko (bílé, červené, růžové) nebo nealko?! Ale určitě na závěr kafíčko. Nebo má někdo ještě hlad?! Tak šup, šup ještě jedno kolečko kolem kuchaře….cože, ještě málo, tak honem, honem…..papat a bumbat můžete do prasknutí, ale to my neriskovali. Jedeme zpět k Honzovi, kde večer posedíme u červeného vínka a plánujeme naše další výlety.

14.6.2009 - neděle

Naším cílem je Francie, a to přímo Strassburg. Je oblačno, chvílemi vykukuje sluníčko. Jedeme po dálnici, tak nám cesta rychle ubíhá.

Ve Strassburgu necháváme naší Mandynku u nádraží. Samo nádraží stojí za prohlédnutí. Před starou budovu postavili novou halu –  tak je historická budova chráněna. V centru, v blízkosti katedrály, se zastavujeme na oběd.

Při zpáteční cestě vidíme na dálnici v protisměru hořící náklaďák. Část naší zpáteční cesty vede přes vinařská městečka Alsaska-Lotrinska a podél Rýna se vracíme přes hranici zpět do Švýcarska a do Luzernu. A abychom měli víc zážitků, večer pozorujeme z balkonu UFO. Sice nám to Honza vyvrací, ale my víme své!!!

15.6.2009 - pondělí

Ráno jsme chtěli vyrazit na chalupu našeho kamaráda, kterou má na jihu Švýcarska (kanton Ticino), ale odjezd odkládáme, od večera leje a leje.

Dopoledne si Honza vyřizuje přihlášení své motorky (Suzuki Intruder). Během hodinky je zpátky s novou SPZ v ruce (klobouk dolů před švýcarskými úřady).

Déšť ustává a tak vyrážíme směr Gotthard tunel. Chtěli jsme jet přes Gotthardpass, ale Honza zapomněl odbočit, tak jedeme dál.

H: Teď budu chvilku psát já, protože cesta do Cadompu  nad Lavorgem byla pro mne zážitek. Představte si … cesta dlouhá cca 10 km, převýšení z dálnice do cíle cesty 1000 m. No, to by nebylo tak hrozný, ale…..

Právě to ale!!

Představte si cestu tak jen na šířku jednoho auta, občas výklenek na uhnutí protijedoucímu, z jedné strany sráz nahoru, z druhé strany sráz dolů bez hrazení, svodidel, zatáčky takové, že není vidět za roh, takže pomalu jedoucí auto radši troubí před zatáčkou, aby v protisměru o něm věděli. A když se dvě auta potkají?! Tak jeden nebo druhý buď zcouvá nebo vycouvá, podle toho, který výklenek je blíž. Ale!!

Právě to ale, naše Mandynka (390 kg + 2 osoby) nemá zpátečku, takže couvat do kopce?! V žádném případě! No nebudu z toho dělat horor, ale tu první cestu nahoru jsem ani nedutala (a možná ani nedýchala). To jsem pak šla rozdýchat po dojetí do lesíka. Představa, že takhle budeme jezdit nahoru a dolů až do pátku…….ne, to prostě nerozdýchám!!

Rozdýchala! Rozdýchala tak, že když jsme pak potkávali třeba i 3 náklaďáky naložený dřevem nebo autobus v zatáčce, už jsem dýchala normálně. Ale byl do pěkný adrenalinek!! Projížďky passy se nám pak jevily jak sváteční projížďky širokým bulvárem.

Tak jsme dorazili na Honzovu chalupu. Chaloupka to byla jak z pravěku. Bez vody, plynu, elektřiny a toalety (to jsme museli jak za dávných časů do lesíčka, jen pozor na hady, ale na žádného jsme naštěstí nenarazili). Spali jsme v půjčeném dvojspacáku na staré posteli na půdě a pozorovali skrz trámy a malé okénko oblohu, poslouchali cinkot zvonců krav a nepřetržité kukání kukačky (asi budeme nesmrtelní).

Venku kamenné koryto s pramínkem prý pitné vody. Ještě že jsme byli tak předvídaví a nachytali si vodu do kanystru, třetí den přijel z dolní vesnice pastevec a vodu zastavil, dole jí bylo málo pro krávy. Ty jsou ve Švýcarsku prostě všude. V noci se zase rozpršelo.

16.6. 2009 – úterý

Ráno déšť pomalu ustal a my se přichystali na náš první pořádný výlet.
Jedeme směr Lugano do Caslana, kde je Schokoland Alprose (muzeum a továrna na čokoládu). Po prohlídce nakupujeme čokoládu pro naše blízké doma. Jen kam s ní?! Začíná se oteplovat. Tak vyndat vložku z bundy, zabalit čokolády a šup s ní do postranního kufru. A musíme parkovat tak, aby na kufr plný čokolády nepražilo sluníčko.

Pokračujeme dál do Melide  na Swissminiatury.  To už sluníčko pěkně hřeje, na parkovišti spolu se studem odkládáme motosvršky a převlékáme se do kraťasů a bereme si crocsy. Paní u pokladny podle platební karty poznává, že jsme Češi a dává nám český popis miniatur.

Cestou nazpět tankujeme v Biasce, kde poobědváme výbornou pizzu, Hanča  se na toaletě opět převléká do motosvršků a jedeme dál. Chceme si projet passy.

Jako první zvládáme Lukmanier. Cestou dolů projíždíme mlhou, která stoupá pomalu údolím nahoru. Jak krásné, skoro trochu hororové. Dalším passem je Oberalp, kde bylo trochu sněhu a my z něho byli úplně unešení, jelikož jsme ještě netušili, že až budeme projíždět přes Gotthardpass, tak pojedeme po suché silnici, kterou budou lemovat čtyřmetrové závěje sněhu.

A to už trochu víc i teplota vzduchu klesla, vítr profukoval, tak jsme si dali kafíčko na zahřátí a kulíme to zpátky na naší základnu v Cadompu (ach Bože, zas ta cesta!!). Cestou ještě nakupujeme potraviny. Konečně jsme v pořádku u chalupy a tak si opékáme vuřty na ohýnku (jen nic nepodpálit!!) A rychle do spacáku! Tentokrát v noci neprší, jen nás vzbudí podivný šramot za dřevěnou stěnou…..jé, jen aby to nevlezlo k nám!!!!!

17.6.2009 – středa

Ráno vstáváme do vycházejícího sluníčka a chystáme se na další výlet, a to do Zermattu.
Sdělujeme si naše dojmy z noci. Co to tak asi kolem nás šramotilo?! Kousek u vchodu si všímáme fleku v trávě. Všude je tráva vysoká, jen ten flek je bez trávy až na kořínky. Dumáme, dumáme, no jo a je to přesně na místě, kde jsme v noci, když pršelo, vykonali malou potřebu, protože  jen blázen by v noci v dešti utíkal vysokou trávou do lesíka čurat. Honza nám říkal, že se chodí na louku u chalupy pást jeleni, ale že by byli až u vchodu?!?!

Sluníčko krásně hřeje, balíme a vyrážíme směr Nufenenpass – paráda, my byli nadšení a Mandynka jen vrněla. A jaká náhoda, na vrcholu potkáváme další Royal Star Venture ve stejné barevné kombinaci jako naše Mandy. Majitelem je Švýcar, s kterým se přátelsky zdravíme a hned obě mašinky spolu fotíme.

Pak vyrážíme směr Täsch, kde necháváme motorku v podzemní garáži, poobědváme na předzahrádce příjemné hospůdky a jedeme elektrickou mašinkou do Zermattu pod Matterhornem. Bohužel nás to trochu zklamalo. Je to sice krásné městečko a jelikož je slunečno, tak i Matterhorn je krásně vidět, ale všude turisti, turisti, turisti…… Tak si jedeme projet Furkapass (jújo zážitek) a pak opět přes Gotthardpass zpět do Cadompu. Cestou přes passy nám přebíhají přes cestu alpští svišti a mezi Brigem a Furkou projíždíme řadou krásných dřevěných městeček a vesnic.

18.6.2009 – čtvrtek

Dneska máme v plánu jen samé passy. Od Bellinzony přes Splügenpass, oběd v St.Moritz a pokračujeme na Openpass směr Itálie k cíli cesty – Passo dello Stelvio. Tady jsme viděli největší shromaždiště motorkářů a cyklistů. Tento pass jsme hodnotili jako jeden z nejhezčích. Potkali jsme na vrcholu české cyklisty. Obdivovali jsme se jejich odvaze vyjet takovou trasu na kolech. Jen povzdychli, že se za tu odvahu cestou už několikrát prokleli.

Musím se vrátit ještě ke Splügenpassu.  Jestli je švýcarská strana dokonalá se svými vracečkami a silnicí stoupající na otevřeném svahu hřebene, pak italský sjezd je hrůzostrašný. Silnice  vytesaná do skály tak strmě, že pod vámi a ani nad vámi nebyla vidět. Projíždíte několika tunely vytesanými ve skále a jen některé měly vytesána i okna na prosvětlení. Takže dobře radím - před touto jízdou odložte sluneční brýle. A ještě jeden postřeh – na horských hraničních přechodech jsou vždy italští celníci, ale švýcarské jsme neviděli nikdy. Italští celníci ale nedělali žádné problémy, jen jukli na SPZ a mávli rukou, ať pokračujeme.

Pak zpět přes Davos, přes Pass San Bernandino. Tento den jsme měli v kolech 500 km, ale počasí nám přálo, nádherná projížďka a splněný jeden cíl a sen.

Na chalupu jsme dorazili těsně před západem slunce a vymysleli na jeleny past. Schválně jsme se vyčurali na místa, která jsou viditelná z půdního okna a blíž a blíž pod okno….Připravili jsme si foťák a číhali. Jen co se setmělo, uslyšeli jsme chroupání, jeleni fakt přišli vypást námi počuranou trávu. Ani záblesk foťáku je neodehnal, ale bohužel fotky se nevyvedly. Blesk osvětlil bližší stěny. Tak snad někdy příště.

19.6.2009 – pátek

Ráno se probouzíme do mrholení. Čekáme, až přejde trochu déšť, balíme a jedeme zpět do Luzernu k Honzovi. Jelikož jsme dorazili brzy, stíháme ještě návštěvu prodejny továrny na čokoládu. Večer jedeme s Honzou pro jeho postiženého syna Rogera, kterého si bere na víkend z ústavu. A prší, prší a prší…..

20.-21.6.2009 – sobota a neděle

Věnujeme se Rogerovi a pořád prší. V neděli trochu přestalo pršet, tak vyrážíme s Rogerem na kolečkovém vozítku na procházku po Luzernu. Večer Rogera odvážíme do ústavu a kujeme plány na další dny.

22.6.2009 – pondělí

Počasí nic moc, je oblačno, chvilkami zase prší. Vyrážíme směr centrum Luzernu.
Konečně ochutnáme fondue. A Hanča si užívá v obchodech. Mají tu parádní slevy.

23.6.2009 – úterý

Opět prší, tak výlet do Chamonix ve Francii odkládáme na zítřek. Jedeme s Honzou autem a vozíkem pro klavír až do Vionnaz u Montreux.

24.6.2009 – středa

Ráno vyrážíme konečně do Chamonix stejnou cestou jako včera autem až k Montreux. Sluníčko se na nás směje, městečko je nádherné, turistů tu tolik není jako v Zermattu a
výhled na okolní hory s ledovcem Mt.Blancu dokonalý. Dáváme si tu výborný levný oběd a vyrážíme na zpáteční cestu. A cestou zpět mezi Martigny a Montreux se nám ulomila za jízdy levá anténa s vlaječkami projetých států a zůstává nenávratně někde na cestě.

25.6.2009 – čtvrtek

Dnes si chceme projet a taky projedeme Sustenpass, Grimselpass,  Furkapass a Klausenpass.
Poobědvali jsme v Andermatu a máme sraz s Honzou, který si s námi projede další dva passy.  Při zpáteční cestě z Klausenpassu jsme na Honzovo doporučení jeli přes Pragelpass. No to byl zase zážitek. Cesta podobná jako do Cadompu, jen ještě prudší sklon – 18 stupňů. Ale zvládli jsme to bez problému. Před Honzou smekáme a v duchu si přejeme, abychom měli taky ve svých 70.letech takový elán a odvahu sednout za řídítka motorky a projíždět passy jako on.  Pak krásná cesta kolem jezera Vierwaldstättersee  u Luzernu.

26.6.2009 – pátek

H: Nic zajímavého pro cestovatele. Pátek je vyhrazen nákupům. Standa s Honzou dumají, jestli by se nedaly dát ženským čipy na dálkové ovládání, aby poznali, v kterém obchodě se zrovna nachází. Jo hoši, to ještě nikdo nevymyslel a asi nikdy nevymyslí. Zatím, co přemýšlíte nad utopií, já proběhla několik obchůdků a koupila si bílý džíny ve slevě. A radši přemýšlejte, kam uložíme moje nákupy!!

27.6.2009 – sobota

Ráno v 8 vyrážíme napakovaní zpět do Čech. A klávesnici předávám Standovi:

S: Cestu zpět jsme zvolili tentokrát přes cíp Rakouska, využijeme Honzovy rady a v Diepoldsau kupujeme jednorázovou rakouskou dálniční známku za 2 Eura, která nám
umožní projet po jejich dálnici k Bregenz. Ušetříme minimálně hodinu a jsme v Německu.
A rada pro všechny cestovatele, dálniční známku si na 100% kupte, rakouští policisté nekompromisně kontrolují těsně před hranicí.
Cestou nás několikrát zastihl déšť, pořádně jsme zmokli kousek za Mnichovem, ale v Čechách už jsme jeli v suchu.
Domů jsme dorazili v půl páté…

Celkem jsme najeli 5000 km. Zadní pneu máme úplně sjetou a musíme přezout.

H: Ale máme spoustu zážitků  a především radost ze splnění Standovýho snu - projetí  passů (jen ty rudé nehty vynechal, ha,ha,ha….).

S: A pro Hanku  kluci vybrali  motorku,  kterou by mohla vzhledem ke své výšce a váze mít – Yamaha Virago.

» Fotogalerie ke článku

» Celá diskuze ke článku

Nejnovější příspěvky v diskuzi:

Zpět na výpis článků