V sobotu 26.9. se krátce po poledni rozjela ze Smržovky od Harleybaru (organizátor) asi 80ti členná kolona motorek a vyrazila na šedesátikilometrovou vyjížďku po okolí. Akce byla současně ukončením sezóny a memoriálem za Pepu Jiříkovského, známého po okolí jako „Kovářskýho“. Tak nějak by se dalo pár slovy a formou novinářské zprávičky sdělit, co se o víkendu v okolí Jablonce dělo.
Znal jsem Pepu asi 25 let, smím tedy o pár písmenek víc?
Když jsem se po posledních prázdninách po průmce v hlubokém totáči začal zajímat o práci, nabídli mi soudruzi místo kresliče nebo zámečníka (retro okénko : kreslič za 1600, zámečník za 1900Kč:-) Neváhal jsem, stejně mě čekala vojna.
V dílně bylo mladých kluků pomálu, byl jsem nejmladší a vystřídal tak dalšího benjamínka, nepřehlédnutelného (nejen kvůli 187cm) Pepu Jiříkovského. Pepa měl ve dvaceti figuru jakou dnešní mladíci nedocílí bobulemi ani kdyby si játra strhali. Byl pořád vysmátý a v zámečnické dílně byl „primadona“, protože byl jediným kovářem v celých tehdejších Jabloneckých sklárnách. Byl pár roků po vyučení, ale kovářem byl od pána boha, voněl ohněm a ženy všech kategorií z něj byly paf.
Do práce dojížděl na Stadionu a už tenkrát snil o motorce. Byla s ním sranda a sedli jsme si. Já jsem měl svazarmovského sadílka (soutěžní Jawa 250) a Pepa byl po svezení unešený. Možná jsem ho tenkrát nastartoval třeba zrovna já, kdoví...
Po revoluci se naše pracovní cesty rozešly, ale díky tomu, že jsme bydleli kousek od sebe, neztratili jsme kontakt. Když si potom Pepa začal budovat na Smržovce vlastní kovárnu, pořídil si konečně motorku. Bylo to jeté DR, a i když už nepamatuju všechny peripetie, neměl moc kliku. Do motorky nasypal kvůli opravám dost peněz a i když pošilhával po ostřejších, měl Suzu vlastně skoro až do smrti (... jak říkal, byla za vložené prachy neprodejná).
Déero není právě hardenduro do lesa, ale Pepa ho nikdy moc nešetřil a díky své síle měl na to ho zvedat z bláta nebo se s ním prát z kopce. Používal ho sice i jako dopravní prostředek na cestu do práce a zpět, ale třeba při Šestidenní v Jablonci na ní obrážel zajímavé části tratě. V dobách, kdy jsem měl Hondu 600XR se mi Pepa svěřil, že má políčeno také na XR, ale že by chtěl tu novou 650 XR, vodníka s 60ti koni a hmotností kolem 120 kg. To by bylo jiné svezení než na DR...
Uplynuly asi 3 roky, vracím se domů kolem motoservisu Tomáše Machálka a stojí tam opřená Honda 650 XR, skoro funglovka, krásná, nikdy jsem ji tu neviděl. Ptám se Toma, kdo to má (endura v okolí cca znám) a on říká: „ To si pořídil kovářskej“ Kochám se pohledem a říkám si, že se konečně Pepa dočkal.
Za dva dny ráno mi volá kamarád a oznamuje mi, že je Pepa mrtvý. Jsem zaskočený, ale hned jsem zase v klidu a říkám se skálopevnou jistotou: „ To je blbost a já vím jak se to stalo. Pepa má novou motorku, Hondu a tak Suzuki určitě prodal a zabil se asi ten nový majitel, chudák. Ne Pepa!“ Nedá mi to a sbírám informace u dalších motorkářů. Když se dovím, že nabouraná je Honda, ztrácím naději a jdu si dát panáka...
Na pohřbu bylo tenkrát lidí (nejen motorkářů), že to Tanvald nepamatuje. Potentáti mamonem počínaje a politikou konče mohli účast jen tiše závidět. Lidé Pepu dobře znali, kde komu dělal nějaké kování, nářadí ke krbu nebo třeba jen vykoval sekyru nebo krumpáč. Měl ženu, děti...a motorku.
Když jsem zapaloval spolu s ostatními motorkáři svíčku na místě jeho nehody v Jablonci, letěly mi hlavou všechny možné vzpomínky a asociace spojené s tímhle chlapem. I když není asi nic smutnějšího, než smrt v sotva zahájené 4.dekádě života, má snad kovářskej satisfakci alespoň v tom, že motorky miloval a své Hondy se dočkal.
Kovář byl veselý chlap, měl spustu energie a byl pohodář a tak nechci tenhle článek končit jako tryznu. Možná je ale potřeba se občas zastavit a trochu se zamyslet, každý z nás jede někdy nad svým limitem a často je jen otázkou náhody, jak to osud s naším motorkařením vidí do budoucna.
Jo...a až pojedete do Jizerek, stavte se u Libora v Harleybaru, napojí vás, ubytuje a možná si v tu chvíli vzpomenete, že tu sedával taky kovářskej.