Stříbrná svatba na Bali 1/4

18. 2. 2009, středa 22:30 : Den před odletem, Kladno

Venku je všude bílo….Třeskutá zima a my zítra letíme na Bali. Ještě nemáme zabaleno, ale vše je připraveno. Drahá polovička je ještě v práci. Poprvé za 25 let tady necháme děti samotné – 24, 23, 18 – trochu přerostlé děti, a taky psa a kočku.

Plán je takový: sbalit do dvou 30ti litrových báglů a projet na Bali co se dá ve třech týdnech na skútru. Dobrodružná výprava ve dvou jako dárek k výročí dne, kdy jsme se vydali na společnou cestu životem. Doufejme, že i tuto zvládnem bez velkých šrámů. Letíme zítra večer směr Frankfurt – Singapure – Denpasar.
Nakonec se podařilo zabalit, ale přibyly dvě menší tašky. Nějak si budeme muset poradit, kam s nimi na skútru.

20. 2. 2009, pátek 21:30 : Přílet, Bali - Denpasar (GMT+0700)

Letadlo dosedlo, vízum jsme dostali (US$ 25 za osobu) a zavazadla dorazila též. Uondáni z cesty a lehce zmateni (Petr) usedli jsme hned před letištěm u stánku a začali do sebe lít Bintang – místní pivo. Po dvou lahvinkách (0,7l jedna) k nám přisedl taxikář Putu Maryana a nalákal nás na výborný hotel u supermarket a slíbil i zapůjčení motorky. Při hovoru jsme přebalili bagáž, protože, ač Petr tvrdil, že na Bali nic nepotřebujeme, celá jedna taška skýtala teplé oblečení. Není divu, u nás při odjezdu mrzlo a tady je pěkných 30°C a vlhkost  95%.

Vybrali jsme z bankomatu místní měnu IDR(1000IDR = 2Kč) a s vděčností jsme přijali nabídku, (kde by jsme se taky ted´v noci trmáceli, když na letišti nebyla mapa k dostání) bytˇ  ubytování bylo včetně velkého hnědého a rychlého brouka, který se na nás díval při sprchování. Pendawa hotel u aquaparku v Kutě: 350tis IDR ubytování včetně snídaně (nic moc), Putu: 70tis IDR  za odvoz.

Večerní resp. noční procházka po městě a pláži Kuta plné odpadků nás utvrdila v brzkém odjezdu z těchto mist. (Byli jsme tady asi v nesprávný čas, velký plakát před vstupem na pláž hlásal, že je zítra velký úklid :-( ) Na dobrou noc jsme si dali další dvě lahvinky Bintangu  a ve 3:00 jsme šli spát. K ránu přišla bouřka.

21. 2.2009, sobota : Přesun do Ubudu

Svítí slunce, ani mráček. Zapůjčujeme skútr zn. HONDA  Vario , automatic 110cc za US$ 5 denně včetně pojištění – celkem tedy US$ 100. Platíme v EUR a dostáváme zpět rupie. Tak to tady chodí. Úspěšně kupujeme mapu ve velkém nákupním centru, ketré má východ přímo na pláž. Tam nejdeme. Je čas vyrazit.

Po snídani opět přebalujeme a úspěšně navěšujeme na motorku. Je 12:30 a ted´už vypadáme jako praví Balijci.  Stav tachometru: 5720km. Tankujeme plnou od místního prodavače (5tis IDR/l).
Nastává nejtežší úkol (alespoň se to tak jevilo, ale později zjistíme, že je to holý fakt, když se člověk chce někam dostat) vymotat se ven z města a zamířit na východ ostrova. No, jednou jsme zakufrovali na letiště, 2x stavěli a radili se s mapou a byli jsme venku – teda doprava je tady hustá, jezdí se vlevo a stále troubící Balijci jezdí v několika pruzích.

Po pár set metrech zjišťujeme, že jsme někde v rušném městě a světe div se, je to Denpasar .Místo aby jsme jeli k pobřeží na Sanur, míříme opět do vnitrozemí a to nechceme. Tentokrát poradí místní, jak se vymotat. Už si zvykáme na značení ulic, která jsou ovšem jen na křižovatkách a tam není vůbec čas se rozmyslet. Někde za Sanurem nás potkává dnešní budoucí průvodce. Zavede nás do Celuku, kde se vyrábí krásné věcičky ze stříbra. Prohlížíme galerii, ale nic nekupujeme. Snad až pojedeme zpět.

Průvodce nás vede do ZOO. Slunce stale pálí a tak chládek v zahradě přijde vhod, i když vstup US$ 20 za osobu není zanedbatelný. Zato jsme se mohli vyfotit s leguánem a papouškem a pořídit snímek varana komodského. Dáváme si balijskou kávu a asi po čtvrté hodině se vydáváme hledat ubytování. Náš průvodce míří směr Ubud, města umění. Na druhý pokus se nám podaří najít nocleh V Puri Garden na Raya Pengosekan. Je to kouzelné, klidné místo, v zahradě sošky ověšené živými květy, bazén a pokoj čistý bez hmyzu. Až na červotoče v dřevěné vyřezávané lavici na terase. (Cena: 450tis IDR po smlouvání 300tis).

Dáváme si zaslouženou sprchu a vyrážíme  na večeři. Náš průvodce se jmenuje KETUT a jede s námi do restaurace. Po cestě je stále plno lidiček, v restauraci je však prázdno. Dáváme si rybu na grilu, hranolky a samozřejmě Bintang. Jídlo bylo dobré a pěkně jsme si popovídali o zdejších poměrech. (Cena: 495tis IDR za 3 os.) U hotelu se loučíme s průvodcem, děkujeme, o penězích nechce vůbec slyšet, prý nás provedl z čistého přátelství. Odjíždí do práce, je vyhazovačem v nočním podniku. Upřímně, peníze se nám dneska pěkně rozkutálely a tak hodnotíme, že je třeba zmírnit tempo. Dáváme si ještě pivčo na dobrou noc v hotelové restauraci a jdeme na kutě. Máme toho dneska až až.

Je 22:00 a na tachometru o 55km vice.

22. 2.2009, neděle :  Přesun do Candidasy

Po kvalitní snídani v ceně ubytování (smažená rýže,vejce, džus z čerstvého ananasu, káva) se jdeme ještě vykoupat do bazénu uprostřed malebné klášterní zahrady.Všude kolem zeleň, namísto našich klasických pelargonií tu visí z květináčů orchideje. Pastva pro oči malé zahradnice ze středu Evropy :-). Před polednem vyrážíme směr Gianayr. Ještě před cestou měníme eura, aby bylo na útratu.

Samozřejmě se netrefujeme napoprvé, ale za to narážíme na ulici v Ubudu plnou nábytku, skleněných váz a jiných uměleckých předmětů. Neleníme, vracíme se zpět a fotíme. Teď už jedeme podle cedulí. Kousek za Padangbai nás bolí všechno a zamíříme na pláž. Kromě pár rybářů nikde nikdo. První koupel v moři je úžasná o to víc, když si připomeneme, co je za datum. Máme písek všude , ale je nám fajn.

Doplňujeme  2l benzínu a pokračujeme na Candidasu. Zastavujeme hned zkraje v restauraci a dáváme si balijskou kávu. Za pokoj tu chtějí 150tis IDR bez klimatizace. Máme dost času a tak se jedeme podívat o kus dál podél pobřeží. Podle mapy by mělo být ubytování přímo u pláže a je označeno jako homestay, což nám bylo doporučeno jako nejlevnější.

Překonáváme první serpentýny na naší cestě do kopce a opět dolů. Naložený skútr zvládá, já se teprve učím správně se naklánět. Potrvá mi to ještě pár zatáček.No co , žádný učený z nebe nespadl. V protisměru začínáme potkávat Balijce v pláštěnkách, což je nezvratné znamení, že tam někde prší. Petr však zamítá myšlenku vyndat naše pršipláště, prý je to jen pár kapek. Dám na něj, přece jenom tady už loni pobýval a zdejší deštík asi zná. Patrně pozapoměl, že není deštík jako deštík. Za vydatného plaváku, který se dostavil v mžiku, kdy nám teče voda všude (včetně bagáže), zastavujeme u cíle. Mají obsazeno. Vedle nám nabízejí ubytování, ale to se nám moc nelíbí a jdeme se ještě podívat na pláž.. Já už v pláštěnce, druhá pokrývá motorku s bagáží. Na pláži je bagr a právě pracuje na jejím zvelebení. Tady si nepoležíme. Jedeme zpět a cestou déšť ustává a přes serpentýny až do Candidasy opět sucho. Že jsme vůbec odjížděli! Hned na zažátku odbočujeme a parkujeme v Sindhu Brata v bungalovu za 150tis IDR.

Hned napínáme šňůru a začínáme sušit. Domácí nám přináší uvítací drink – teplý čaj. Zůstaneme tu určitě pár dní. Z verandy je výhled přímo na moře. Na večeři jdeme do restaurace, loví tady turisty na každém kroku. Necháme se zlákat výhledem na moře, ale jídlo nic moc. Hlad jsme ale zahnali, cestou zpět kupujeme pití a jdeme plánovat na zítra.

Dnes ujeto:71km -  Stav tachometru: 5846km

23. 2. 2009, pondělí : První výlet do kopců

Sindu Brata je příjemné místo na břehu moře, uprostřed zahrada s palmami a dokola postavené bungalovy s otevřenou koupelnou, která má malou zahrádku kvetoucích keřů, květin. Kolem bungalovu ibišky. Prostě všude kolem něco kvete a roste. Bungalov je vybaven  větrákem a moskytiérou. A lidé jsou tu milí, ale to ostatně většina Balijců se stálým úsměvem na rtech. I to je balzám na duši.

Vstup do moře po schodech nemile zaskočil Petra. Ač se dalo předvídat, že povrch bude kluzký, neustál to a způsobil si první zranění. Pravda je, že jsme byli asi jedni z prvních turistů, kteří se odhodlali vstoupit do moře po období deštˇů, další dny o schody místní personál již pečoval. Napřed je posypal pískem, to ovšem při dvou přílivech denně nemělo valný úspěch, a tak nastoupila metoda rýžového kartáče. Jinak je tu pozvolný vstup do moře, na dně písek a tak ranní koupel je  velmi příjemná, moře má určitě slibovaných 28°C!

Po snídani domlouváme s místním majitelem jukungu (místní rybářská lodˇ vytesaná z jednoho kmene , opatřená plováky z bambusu a plachtou, vylepšená motorem ) výlet na ostrov Lembogan, kde si chceme prohlédnout mangrovy, jediný strom na světě rostoucí ve slané vodě. Má to háček, musíme mu ukázat, kam chceme a co to chceme vidět. Nerozumí a jde se přeptat, poté zvyšuje cenu o 100tisIDR a požaduje zálohu na benzín. Obchod stvrzujeme podáním ruky a to  tady platí místo jakékoli orazítkované smlouvy. Přesto si neodpustíme nějakou tu pochybnost vyslovit, ale jen mezi sebou. Evropan se nezapře. Uvidíme zítra, vyrážíme v 6:00, za odlivu.

Ale zpět k dnešku. Asi v 10:30 vyrážíme směr Seraya, kde má být klášter a trh. Bez bagáže se jede mnohem líp. Vyzbrojeni pouze opalovacím krémem, pitím, samozřejmě pláštěnkami ,neb období deštˇů v těchto krajích ještě úplně nekončí, a mapou. Cestou tankujeme u pumpy ,kde je pevná  a také nejnižší cena  (4500IDR/l ), jinak benzín je k dostání všude podél cest, stejně tak jako pití, obojí v PET lahvích.

Do Serayi dorazíme před polednem. Z trhu tu už zbývá jen pár vytrvalých. Projdeme klášter a kupujeme banány a „hadí ovoce“, místní tomu říkají salak. Má slupku podobnou hadí kůži a dužina připomíná nejvíc asi jablko. Další cesta směřuje stále výš a je to zkouška našeho stroje. Cesta začíná mít značné nedostatky v podobě děr a různých překážek, jako jsou potůčky stékající z kopců do moře. Sem tam potkáváme místní obyvatele na motorkách a školáky. Právě se vrací pěšky domů. Kam? Je tady všude kolem džungle, pravda, nějaké to obydlí je vidět, hlavně podél cest.

Téměř všichni Balijci v přední části svého obydlí  něco prodávají, dostanete tady vše od instantní polévky po koště. Anebo vyrábí  ze dřeva nespočet předmětů od mini až po nábytek, vše jen tak pod střechou a jde jim to dobře. Také potkáváme opravnu motorek, ty jsou poměrně často k vidění spolu s několika Balijci sedícími na zemi a kolem rozházenými díly ze stroje. I tady v kopcích žijí rodiny, živí se plody z džungle, pěstují rýži na políčkách. U jedné takové zastavujeme, protože v koši mají rambutan. Ovoce podobné litchi, ale větší a chlupatější a chutná stejně. Ochotně nám dávají vybrat. Je plné mravenců co štípou, rodinka se směje a jedna z žen trs ovoce omývá v několika vodách (odkud vodu mají se jen domníváme, doufám, že ji nemusejí nosit z daleka a nebo je tu něco jako vodovod? – u jednoho takového ,co byl děravý, jsme se osvěžovali).

Po té , co chceme platit, odmítají. Dáváme jim nějakých 5tis. Rodinka, 2 ženy, patrně matka a dcera, muž a tři ušmudlané děti mávají a my jedeme tedˇuž z kopce směr Amlapura. Tady objedeme dokola náměstí s trhem resp. tržnicí, kde nabízejí téměř vše od ryb až po domácí spotřebiče. Petr si kupuje sluneční brýle, protože ty jeho jsou příliš tmavé a při řízení moc nevidí. Vracíme se do Candidasy, kupujeme pití a dáváme si zaslouženou koupel v moři, které je tedˇ odpoledne klidné, a proto plaveme podél pobřeží co nám síly stačí. K jídlu se dnes spokojíme s nakoupeným ovocem. Pocit hladu tady úměrně klesá vzhledem ke zdejší teplotě vzduchu i vody . Káva v baru, kde hrajou klasický americký rok  přijde  samozřejmě vhod. Večer máme ještě sílu na partičku kanasty a pak už jen nastavujeme budíka. Celý den nepadla ani kapka , takové období dešťů si nechám líbit.

Dnes ujeto: 52km - Stav tachometru: 5898km

24. 2. 2009, úterý : Mangrovy na Lemboganu

Náš dnešní průvodce ťuká na okno. Ještě spíme, protože se nám nepodařilo nastavit správně čas. No nic, jsme na dovolené a tak nás čas moc netrápí. Jdeme na snídani, kterou jsme si domluvili již včera. Vyrážíme za rozbřesku a na moři fotíme východ slunce. Nebe bez mráčku.Jukung je značně opotřebovaný a tak není divu když poté, co vypíná námořník motor, abychom si vyfotili hejno delfínů, trvá hodnou chvíli, než je motor opět schopen chodu. Ujišťujeme se, že jsou v lodi pádla. Průvodce se usmívá. Zatím nejsme daleko od domovského přístavu. Na ostrov Lembogan je to dobrých 25km. Podařilo se. No tak tedy plavbě zdar! Fotíme sopku Agung v celé své kráse, která je pouze ráno bez mraků. (Máme v plánu se tam v následujících dnech vydat a tak sledujeme, kdy je to optimální). Cesta na ostrov trvá 2h. Moře je absolutně klidné – téměř rybník. Je po odlivu. Kolem Lemboganu je jedna velká mělčina, ve které jsou políčka na pěstování mořské trávy. Takže koupání je v těchto místech nemožné. A pak je tu značný proud. Zato sem jezdí surfaři na vlny.

Slunce už pěkně připaluje. Musíme vystoupit z jukungu a dotlačit ho ke břehu. Průvodce domlouvá loďku, která nás vezme na projížďku mezi mangrovy. Je to jedinečný pohled a stálo to za to. Platíme 100tisIDR a prohlížíme si rybářskou vesničku. Člověk má pocit, že se tu zastavil čas. Suší tady různobarevnou mořskou trávu, kterou sklízí z políček a nosí v obrovských koších na hlavách. Pohybují se pomalu, není kam spěchat. Tuto idylku trochu ruší malá restaurace na břehu, i když je právě na svém místě pro turisty. Kupujeme si pivko. Místní obsluha láká na výlet po ostrově a dokonce je tady i pláž ke koupání.

Nám se ale nechce plahočit po souši autem a raději pokračujeme jukungem o kousek dál podél ostrova..Ještě zkoumáme mangrovník. Má drobné květy, plody dlouhé asi 30cm (vlastně je to zelený kořen, z kterého po spadnutí do bahna vyroste další rostlinka) a kořen má na řezu kolem dokola žebrování, něco jako houba lupeny. Náš průvodce se diví s námi, je tady poprvé. Rozšířili jsme obzory tedy nejen sobě! Když zjištˇujeme, že u pobřeží jsou budˇ políčka s trávou a nebo jen velký proud, rozhodnem se pro zpáteční cestu. Je k polednímu, mažeme se opalovacím krémem o sto šest, stejně jsou z nás osmahlí buřtíci. Málo platný, přes pravé poledne na lodi v těchto zeměpisných šířkách se není čemu divit. No hlavně, že nás  jukung dovezl zpět.

Po koupeli nás zmáhá únava. V noci jsme toho moc nenaspali, patrně jsme ještě nepřekonali časový rozdíl. Večer zajdeme do restaurace, kde si dáváme nasi goreng což je smažená rýže s kousky kuřecího masa a jdeme brzy na kutě.
.
25. 2. 2009, středa : Zkušební jízda pod Agung

Po ranní koupeli v moříčku se vydáváme na průzkumnou nejkratší cestu, která nás dovede pod Agung. Petr má totiž nutkavý nápad zdolat tuto sopku. Má pěkných 2567m n.m. Dá se vyjet až do kláštera Pura Pasara Agung, který leží ve výšce asi 1500m n.m. Odbočujeme 6km za Candidasou na Manggis a pak dalších asi 6km na Duda Timur. Tenhle úsek cesty stojí za to. Samá díra, a ne ledajaká. Pravda , je to jen pár úseků, mezi tím je celkem slušný hrubý asfalt. Cesta se kroutí a pořád stoupáme. Ve dvou místech musím dokonce opustit místo spolujezdce, aby skútr vůbec vyjel. Po překonání toho nejhoršího míříme na Selat. To už je silnice vyšší třídy i se značenou čárou uprostřed. I když tady jestli je čára plná nebo přerušovaná nic neznamená. Předjíždí se úplně všude za mohutného troubení a přesto jsme nebyli svědky žádné kolize na silnici po celou dobu našeho pobytu.

S přehřátým motorem zastavujeme asi 1km před cílem pod mobilní buňkou u cesty k nějakému obydlí. Než stačíme vyfotit durmany u cesty, vyjíždí odtud na motorce mladík a dává se s námi do řeči. Když se dovídá, že máme v plánu jít na sopku, zve nás k sobě domů a otáčí motorku. Pozvání přijímáme. Seznamujeme se s jeho rodinou a právě se probudivším bratrem. Oba jsou průvodci na Agung a z vydělaných peněz si postavili domek hned vedle svých rodičů na dvorku z udusanou hlínou.

Usedáme na verandě na koberec a hostí nás kávou, ovocem a „černým pudingem“ (rozvařená černá rýže s kokosovým mlékem se vaří 4 hodiny a balí do suchých palmových listů). Povídáme si o životě tady v horách. Na nákupy jezdí kousek po cestě dolů do minimarketu. Mají kolem domu zahradu, kde pěstují ovoce, zeleninu a také kávu, kterou pijeme. Je o poznání lahodnější, než ta v restauraci. Rýži tady nepěstují, je to moc vysoko. Občas koupí malé tele na vykrmení a za 3 roky krávu prodají na maso. Vaří na otevřeném ohni, elektřinu mají jen na svícení. Nějaká ta elektronika se pochopitelně u mladé generace najde. Rádi sledují fotbal a poslouchají muziku. Ostatní bratři se odstěhovali na sousední ostrov, kde je prý levněji. Během našeho hovoru se dalo do deště a tak nikam nespěcháme. Nakonec PUTU s námi domlouvá  zítřejší výstup na sopku, cena je 500tis IDR, 100tis dáváme zálohu. Sraz ve 2h ráno zde.

Vyrážíme na cestu zpět a zkoušíme jet jinou cestou, kvalitnější leč delší. Na cestě nás stihne deštík. Zastavujeme ve vesnici, kde nás praštila přes nos vůně čehosi grilovaného k jídlu. Asi máme hlad. Ochutnáváme 2 druhy ryb v palmovém listu, rybí polévku, misku rýže a satay (klacek obalený masovou směsí). Vše je kořeněné, značně pálivé a výborné za cenu 8tis IDR. A tak objevujeme pouliční stravování na Bali. Pokračujeme a odbočujeme do přístavu Padangbay, kde se na nás vrhnou pouliční prodejci suvenýrů. Odsud odjíždějí trajekty na okolní ostrovy a je tu rušno. Kupujeme pití a vracíme se do Candidasy. Cestu nám skropí opět déštˇ,ale pláštěnky musíme ještě před cílem sundat, abychom se neuvařili.
Bereme koupel v moři a dnes jdeme brzo spát. Budík nastavujeme na 00:00.

Dnes ujeto: 86km - Stav tachometru  :  5984 km

» Fotogalerie ke článku

» Celá diskuze ke článku

Zpět na výpis článků