Stříbrná svatba na Bali 2/4

26. 2. 2009, čtvrtek : Výstup na Agung

Moc jsme se nevyspali, bylo dusno a moře hučelo. Tentokrát se budíme včas, pro jistotu jsme nastavili oba mobily. V nekřesťanskou hodinu 00:30 vyrážíme.

Volíme (Petr) tu kratší cestu do vrchu, ač já protestuji, že za tmy spadnem někam do džungle. Ani PUTU se netvářil včera nijak nadšeně, když jsme mu líčili, kudy jsme se k němu dostali. To jsem ale vůbec netušila, co nás ještě dnes čeká. Cestu zvládáme bez nejmenších problémů, dokonce nebezpečné zatáčky mají osvětlené patníky. Těch jsem si samozřejmě ve dne nevšimla. Cesta na nečisto se vyplatila. V1:30 jsme u PUTUA. Máme ještě čas, tak dostáváme kávu, kterou pijeme v jeho domě spolu s obrovským broukem na závěsu (cca 10 cm).

Přesně ve 2:00 mě PUTU bere na svou mašinu, prý těch pár set metrů ke klášteru je hodně příkrých a on má silnější stroj. Petr jede za námi. Za deset minut jsme na parkovišti pod klášterem a odtud  už jen po svých.
K Pura Pasara Agung vede ne zrovna málo schodů, malá průprava na budoucí výšlap. Všude kolem je tma, nasazujeme čelovky a jsou z nás rázem broučci od pana Karafiáta. Před klášterem děláme pauzu. PUTU jde na obětní místo s typickým květinovým  košíčkem, zapaluje vonnou tyčinku a modlí se. Asi dobře ví, že to budeme potřebovat. To je jedna z typických vůní na Bali. Tyhle obětní ceremonie místní absolvují během dne několikrát a tak vzduch je prosycen  vonnými tyčinkami. Kladou ručně pletené věcičky před obydlí a různá obětní místa, dokonce i na silnici jsem je viděla. A vždy se na to pěkně obléknou.

Cesta na vrchol může začít. Za klášterem se noříme do džungle. Námi očekávaná vyšlapaná cestička nikde, jdeme korytem , které vymílá voda stékající z hory. Místy je úzké  pouze na  šířku jedné nohy a hluboké až třičtvrtě metru, kromě toho kameny a kořeny. A stoupáme vzhůru. Začínáme se zadýchávat. Vzduch je tu svěží (nahoře má být jen 10-15°C) ale i řidší. Putu ukazuje světýlko ve tmě, tam prý jdeme. Světlo pochází od výpravy před námi. Takhle ve tmě to vypadá neškodně. Náš průvodce nás informuje, že nahoře už není žádná vegetace. Zatím jdeme už dost dlouho a pořád tu něco roste, sice se vegetace značně zmenšila a změnila, ale stále jí je tady dost. Občas si musíme dát pozor na nějaký ten pahýl u „cesty“, aby nás nepraštil do hlavy.

Už tu začíná být dost šutrů. Rozhlížíme se po hvězdách, ale ty nám pomalu ale jistě mizí a noříme se do mraků. To není dobré znamení. Noční výšlap na Agung má mít tu pointu, že na vrcholu zažiješ svítání a uvidíš úžasné panorama. Má to však dvě podmínky: Musíš tam vylézt a musí být jasno. Z mraku padá drobný deštík. Vytahujeme pláštěnky, nechceme se promáčet. Děláme pauzu, tentokrát ne kvůli uklidnění tepové frekvence, která o pár metrů výš vyletí na stejnou  hodnotu, ale Putu opět obětuje bohům hory na určeném místě. Tady nás dochází druhý průvodce s jinou skupinou. A to by se jeden nenadál, jsou to krajané. Pokračujeme  dál. Terén se postupně mění. Porost vymizel a objevují se první horolezecké překážky. Pravidlo třech (někdy i čtyř) pevných bodů přichází na řadu.

Sundaváme pláštěnky, už jen drobně mží a hlavně se s nimi nedá lézt. Putu nás vede dobře, ukazuje kam šlápnout a vybírá cestu. Vzduch řídne, nohy začínají bolet, dech se krátí. Výstup se dá  prý zvládnout za 3 hodiny – bratr Putua to dokáže za neuvěřitelné 2h ! Putu ukazuje místo, kde před rokem musel ukončit výstup s jednou výpravou, protože syn už nemohl dál. No vůbec se nedivím. Tedˇ už začínáme pod nohama rozeznávat tvary lávového ztuhlého proudu. Už se taky začíná rozednívat a tak vypínáme čelovky. Vrchol je na dohled, ale vůbec ne na dosah. Pořád se vzdaluje a my šlapeme už 4 hodiny. Jsou mraky, kamení je kluzké a dechu už máme málo. Ale Putu pobízí, abychom vydrželi. Zbytek sil ze sebe dostanu poté, co někdo z té druhé skupiny prohodí, že by snad raději zůstal zde, co na vrcholu, když je v mracích. Nevzdávám to! Cíl už je na dosah. Pravda, při pohledu dolů se mi dělá trochu nevolno, nedovedu si představit sestup. Tma byla v tomto ohledu mírumilovná. Východ slunce tušíme někde mezi mraky.

Jdeme dál. Potkáváme výpravu, co šla před námi a tedˇse vrací. My už lezeme jako opičky. Posledních několik set metrů se objevují regulérní horolezecké terény, které bez jištění je značné riziko. Nicméně po 5ti hodinách se objímáme s vrcholem sopky. Je tu mrak, ale jsme šťastni. Putu se opět modlí a klade květiny s vonnou tyčinkou na okraj kráteru, který se nám po chvilce ukáže v celé své velikosti a kráse, když mrak odpluje do dáli.

Náš průvodce zalévá kávu horkou vodou z termosky. Snídáme ovoce, tradiční koláč a nějakou tu tyčinku s čokoládou. Fotíme a opatrně se pohybujeme, neb je nás tady na 4m2 až dost. Netrpěliví Češi spěchají dolů a tak zůstáváme na vrcholu chvíli sami. Petr sundá sandály a zjišťuje krutou skutečnost – na obou bříškách má velké puchýře. Cesta zpět bude očistec.

Pomalu začínáme sestupovat. Místy volíme račí způsob. Není to tak hrozné, jak se zdálo, ale opatrný musí být každý náš krok. Hned z kraje to Petrovi podklouzne, chvíli to vypadá ošklivě, ale zachytne se a nekutálí se dolů. Začíná být teplo, slunce si dere místo mezi mraky, svlékáme teplé oblečení, které na vrcholu přišlo vhod. Potkáváme opice. Putu je krmí zbylými sušenkami. Přijdou až k nám. Při chůzi dolů trpí svaly i záda. Nožky nám už začínají vypovídat službu, už se na ně dá těžko spolehnout, ale nic jiného než jít dál nezbývá.

Petrovi se nějak neudělalo dobře. Nejspíš šátek na hlavě způsobil přehřátí a káva na vrcholu asi taky nebyl nejlepší nápad, když si člověk uvědomí, že během 7 hodin se „vyšvihl“ z 0 na 2597 a tedˇ zpátky... Děláme časté zastávky, Putu je trpělivý a nenechá nás na pospas osudu. Zkrátka při sestupu dolů jsme si sáhli až na dno. A jsme opět u kláštera. Sestup trval 6 hodin. Zase odpočíváme a vydáváme se po schodech na parkoviště. Je 13:00. Schody zdoláváme po jednom, nohy už nemohou.

Putu nás ještě zve k sobě domů. Jeho matka nám vaří sladký čaj, ten udělá Petrovi dobře. Nabízí nám také indonéské jídlo: rýže,satay, kousky vepřového se šťávou, zeleninu a jakousi kouli zvláštní chuti, prý s kokosem. Já ochutnávám, ale Petr nemá na jídlo ani pomyšlení. Platíme dohodnutou částku a 50tis IDR navíc za ochotu a trpělivost. Loučíme se a cestu zpět do Candidasy volíme raději po kvalitním asfaltu, protože to vypadá na déštˇ a únavu řidiče taky není radno podceňovat. Déšt´skutečně skropí naše unavená těla, ale není to nijak dramatické. Do bungalovu dopajdáme a domácí nám s úsměvem nabízí kokos. Dva kousky sklátí z palmy v zahradě a servíruje s brčkem.  Petra bolí hlava a tak sháním aspirin, protože zjišťuji že mi v lékárničce chybí. I tentokrát domácí zachraňuje situaci. Po koupeli v moři ošetřuji Petrovi puchýře a dnes už neděláme vůbec nic. Kromě pojídání kokosu, ovoce a pití.

Shrnuto, podtrženo: nezapomenutelný zážitek. Ujeté kilometry: nezdokumentováno

27. 2. 2009, pátek:  Odpočinkový den 

Bolí nás celý člověk. Spali jsme skoro 12 hodin. Já po snídani vyrážím koupit pití a nezbytné věci, jako je prášek na praní, aspirin. Tady se dostane všechno. Regál s léky přímo v minimarketu. Po návratu beru koupel v moři a odpočívám na lehátku pod stromy. Petr ve své houpací hamace. Musím ještě vyprat kalhoty a umýt z bot nánosy agungské hlíny. Jinak dnes nemáme žádné velké plány. Odpoledne se hlásí hlad a tak sbíráme síly a jedeme kousek za Candidasu na místní jídlo. Pálivá rybí polévka je hustá a dobrá, rýže, fazolky a buráky orestované v oleji a opět jakýsi karbanátek pečený v palmovém listu. A samozřejmě satay. Po warungu (tak se nazývají zdejší jídelny) pobíhá drobné domácí zvířectvo, děti se dívají na televizi. To je taky Bali. Jídlo to nebylo špatné, trochu tu vázne hygiena a tak čekáme, co to s námi provede. Vracíme se a jen relaxujeme. Zítra se chystáme přemístit do Tulambenu.

Stav tachometru: 6096 km ( za 2dny najeto 110km)

28. 2. 2009, sobota :  Tulamben

Po ranní koupeli v moři a po vydatné snídani (vaječná omeleta se zeleninou, ovoce, čaj) se Petr odebéře vyměnit peníze (kurz:1 EUR=15.050 IDR) a já balím. Na batoh připevňuji kytičku z Agungu, kterou mi utrhl Putu  při sestupu. Ještě poslední foto zdejší zahrady a opouštíme Sindhu Brata. Při placení zjišťujeme, že tu mají i levnější ubytování a tak si je necháme ukázat. Bungalov je vybydlenější a postele jsou bez moskytiéry, což je tady trochu problém, protože hned vedle je laguna zarostlá lekníny a žabincem, ze které nějaký ten komár vyletí. Takže nelitujeme, bydlelo se nám božsky.

Volíme opět cestu po méně rušných silničkách. Dalo by se jet přes Amlapuru, ale chceme po pobřeží a tak jedeme do Serayi, kde se snažíme trefit tu správnou cestu. Na poprvé se nezadařilo. Sjeli jsme do vesničky, kde u cesty asi 20 místních Balijců všech věkových kategorií nakládalo míchačku betonu na náklaďáček. Hned se kolem  nás sesypali a že jedeme špatně, začali se představovat jmény a zubili se na nás. Byla to taková semknutá přesila, ale nakonec nás poslali zpátky a poradili, jak dál. I tady se našel někdo, kdo trochu ovládá jazyk anglický. Druhý  pokus je tedy úspěšný.Příjemná cesta po pobřeží ubíhá. Zastavujeme se na potápěčské základně  v Selangu  a dáváme  si pivko a pak kávu, protože začíná pěkně pršet. Motorku oblékáme do pláštěnky a sami sedíme na terase v suchu. Poté pokračujeme do Tulambenu bez přestávky.

Tady na základně Deep Blue se Petr potkává se známými, byl se tady potápět loni. Pivkem spláchneme prach z cesty a ptáme se po ubytování. Na základně je volno, ale je to hned u silnice a my preferujeme něco klidnějšího. Vydáváme se pěšky na obchůzku. Na dvou místech v městečku je to stísněné a tak jdeme po pobřeží. Tady narážíme zase na zbytečný luxus (900tis IDR za noc). Dojdeme až na konec a tam objevujeme celkem příjemné místo Pura Matha za lidovou cenu 80tis IDR se snídaní, pochopitelně. Vracíme se zpět pro motorku  s bagáží a ubytováváme se. Jdeme vyzkoušet moře a kamenitou pláž pod stromy. Bungalov má koupelnu pouze se sprchou, což stačí, na verandě stolek, židle.

V 19 hodin máme domluvenou večeři na základně. Petr objednal grilovanou barakudu. Do 10 min hospodyně přinesla rybku hmotnosti malého selátka (10kg) a tak jsme si objednali pouze půlku a pozvali ještě lidičky, co tu zrovna pobývali – potápěči, otec se synem. Petr vyzradil, že mám narozeniny a tak na nás večer čekala slavnostní tabule se svíčkami a já dostala voňavý květinový věnec a bylo to velmi milé. Jídlo bylo pěkně naaranžováno:rýže do homolek, z ryby udělané satay, salát zeleninový s rybou, ostrá čalamáda. No prostě hostina. Grilovaná barakuda byla výborná, má to malé kosti a chutná trochu jako drůbeží maso.
Strávili jsme pěkný večer ve společnosti Jirky Hrušky a pilota ČSA se synem, oba též Jirkové, aby se to nepletlo.

Dnes ujeto: 64 km - Stav tachometru: 6 160 km

1. 3. 2009, neděle:  Rýžová pole

Hned po ránu si jdeme zašnorchlovat. Je tady potopený vrak lodi Liberty z 2. sv. války kousek od břehu přímo u hotelu. Je v hloubce od 6 do 30m. Při cestě k vraku potkáváme hejno tuňáků, spoustu rybiček, což je z mého pohledu mnohem zajímavější, než hromada šrotu. Ale je mi vysvětleno, že jsou tady právě díky vraku, v jehož útrobách si hledají úkryt i potravu. Například taková barakuda, kterou jsme včera baštili, se možná proháněla právě na přídi. Žádnou ale nevidíme, protože jsou pod námi potápěči a pěkně to tam víří.

Po snídani (palačinka s banánem, káva) se vydáváme na výlet. Tentokrát se jedeme podívat na rýžová políčka. Před tím ale ještě navštěvujeme trh v Kubu, což je vesnice asi 4 km odtud a dnes je prý tržní den. Je tady velký mumraj, prodává se tu úplně všechno : drůbež, skot, ovoce, zelenina, nádobí, oblečení, léky….Balijci odjíždějí s tak naloženými motorkami, že je k nevíře, co se dá na dvou kolech odvézt. My si kupujem banány a kokos.

Pak už vyrážíme směr Culik a Amlapura. Cesta je to slušná a ani ne moc rušná. Fotíme panoramata – rozmanitá rýžová políčka v kopcích. Nakonec dojedeme až do Amlapury, ale nejedeme do centra. Otáčíme a jedeme zpátky. Po cestě si dáváme BAKSO – místní velmi rozšířené jídlo nabízené pouličními pojízdnými prodavači. Je to silný vývar s rýžovými nudlemi, zeleninou, někdy smaženou cibulkou a pálivou omáčkou. Vývar je stále ohříván propanbutanovým vařičem zabudovaným v korbě vozíku. Do toho dostáváme masové knedlíčky, kousek vepřového na kosti a smažené tofu. Vše do jedné misky. Je to dobré a syté. I cena je slušná :20tis IDR (ovšem na dalších štacích zjistíme, že se cena i jídlo mohou lišit i k lepšímu). Jakmile dojíme, začne pršet a tak nasazujeme pláštěnky a domů jedeme už jen v dešti. Odpoledne pršet nepřestává, ba dokonce déštˇ sílí. Zmáhá nás únava a dáváme si šlofíka. Při tom dešti se tak krásně spí! Večer pojídáme ovoce a hrajeme karty.

Dnes ujeto: 40 km – Stav tachometru: 6200 km

2. 3. 2009, pondělí: Jezero Batur a Yeh Mempeh Watterfall

Po ránu jdeme zase šnorchlovat. Je ale silný proud a tak se zdravíme s hejnem tuňáků a po chvilce vylézáme. Dnes se chceme vydat až k jezeru Batur. Počasí sice nevypadá nijak přívětivě, ale co bys chtěl v období dešťů. Dávku sluníčka jsme si patrně už vybrali.
Vyrážíme už po 9té  směr Singaraya po hlavní pobřežní cestě. Projíždíme Tianyar. U pumpy kupujeme benzín a stojíme tady na něj frontu (asi jediná fronta na Bali) protože se tu sešla banda školáků. Ptají se, odkud jsme a vesele si to fiští do školy. Pokračujeme přes Penuktukan a za ním asi 1,5 km je odbočka na Les. Necháváme motorku na parkovišti a vydáváme se  po chodníčku vzhůru. 

Je vidět, že období dešťů si vybralo  svoji daň : v jedné zákrutě je chodníček zcela podemletý a zborcený. Asi v půli cesty bydlí GEDE. Je to vlastně dobročinný průvodce. Má tady svoji chýši, manželku a 2 děti. Živí se plody z džungle a provádí turisty k vodopádu. Má u sebe na vykrmení krávu pro svého šéfa. Cestou ukazuje, co všechno tady roste: kakaovník, kávovník, vanilka, betel, hřebíček, citronová tráva i kapok. Názvy už umí i česky. Jde s námi až k vodopádu. Tam se odvážíme pod padající vodu (cca 20m) a necháme se masírovat. Jsou to pěkné jehličky a je to studený! Nicméně osvěžující. Cestou zpět se zapisujeme do knihy návštěv a věnujeme 20tis IDR na údržbu cesty. U Gedeho ještě chvíli posedíme, dostaneme rambutan a na oplátku dáváme salaky, ty tady nerostou. Od loňska si polepšil. Má vlastní slepice a kuřata. Petr mu dává nějaký ten tisíc na přilepšenou. Loučíme se a na parkovišti si dáváme ještě kávu. Čeká nás další zajímavé místo.

Jedeme zpátky na pobřežní cestu a dáváme se kus cesty směr Singaraya. Za Tejakutou odbočujeme doleva na Madenan. Tady někde už nelítostně začíná pršet a my vytahujeme pláštěnky. Na jedné křižovatce, kterou by nikdo nečekal, se rozhodujeme pro cestu, která nebyla asi ta pravá, i když k cíli nás dovedla. Podotýkám, že stále stoupáme! Ale tady se dostáváme ze žlutě značené cesty na mapě na nějakou bílou, což znamená nejen změnu důležitosti ale hlavně povrchu cesty. Kolem bydlí domorodci a občas projedou kolem. Ptáme se, jestli cesta vede na Batur. Usmívajíc se, tvrdí, že ano. A tak statečně kroutíme zatáčky a stoupáme. A tu se opět napojujeme na naší původní silnici. Trochu jsme si zajeli, nebo naopak zkrátili cestu, kdo ví. Škoda jen, že nebylo nic vidět, všude se válí mlha nebo mraky. A začíná být pěkná zima.

Vystoupali jsme do 1746m n.m. ke klášteru Pura Tegeh Kuripan. Hlavně, že si sebou vezeme plavky, které jsme na vodopádu nepotřebovali, ale abychom si přibalili něco teplého z našich zásob, to jaksi ani jednoho nenapadlo. No nic. Na zahřátí si dáváme pod klášterem bakso a necháme si posvětit motorku květinovým košíčkem a požehnat přilepenou rýží na čelo (stálo nás to 5tisIDR). Ani jsme netušili, že to budeme potřebovat. Kupujeme ovoce, mandarinky, pomelo a cosi exotického po ochutnávce. Cestou k jezeru Batur míjíme ohromné vyhlídkové restaurace, ze kterých je (ovšem za pěkného počasí) nádherný výhled na jezero i sopku stejného  jména. V sezoně tu musí být pěkně živo! Já sotva v mlze zahlédnu něco, co by mohlo být jezero, které leží ve výšce 1040m n.m, sopka má vrchol v 1712m n.m.

Sjíždíme k jezeru, vesnička na břehu je dost nevlídná, neupravená. (Později se dovíme, že ještě nedávno se ne všichni  zabloudivší cizinci do této vesnice navrátili zpět…) Od silnice ke břehu jezera jsou políčka s kukuřicí, rajčaty, paprikami, zelím, zkrátka se vší možnou zeleninou. A hlavně všude kolem jezera a pak  ještě dál nás provázejí políčka s česnekem. Odpočíváme na břehu, do vody se nám vůbec nechce, je zima, voda je sice teplá, ale my jsme mokří i tak dost. Pláštěnka na motorce je spíše placebo. Místní rybář nasedá do lod´ky, kterou jsem před chvílí pasovala na muzejní kousek. Ručně vytesaná bárka z jednoho kmenem toho dost pamatuje. Příd´ i zád´je vyspravovaná různými prkýnky, aby se nerozpadla. Rybář přidává další a vyjíždí na jezero. Šťastnou plavbu!

Je čas se vyrazit zpět. Jsou už čtyři hodiny a cesta dlouhá. Z mapy vyčteme, že na druhé straně jezera nejsou takové kopce a že by se to dalo přejet, čímž by jsme si zkrátili cestu o dobrých 20-30km. Měli bychom vyjet někde u Tianyaru. Cesta kolem jezera je zážitek – připomíná silničku ze Šumavy, nahoru dolu a zatáčky, okolo rozházené sopečné balvany porostlé částečně trávou (ty teda na Šumavě nejsou) a mezi tím opět zeleninová políčka. Na úplném konci je vesnička o něco malebnější, než ta na začátku. Tady doplňujeme palivo, nejdražší na Bali, patrně horská přirážka (6tisIDR/l) a ptáme se, zda je naše volba správná. Je to tady trochu jako na konci světa. Dostáváme ujištění, že se to dá projet. Prý budu muset místy slézt a pak je tam i kousek cesty rozbité. Jdeme do toho. Hned za vesnicí je několik stoupání, ve kterých poctivě šlapu. Alespoň že neprší. Motorka i Petr jsou stateční a udržují rychlost na 20km/h a to jde. Jakmile ale začne klesat, musím seskočit a šlapat.

Na kopcích okolo samá zeleninová políčka, která obdělávají klasicky se zapřaženým skotem. I tady potkáváme domorodce na motorkách. Opětujeme úsměv, který nám brzo ztuhne na rtech. Už zase klesáme a musíme chladit brzdy. Na jedné křižovatce, takové véčko, poléváme brzdy vodou z louže a čekáme na kolemjedoucí domorodce. Po chvilce se objeví dvojice mladíků. Jeden radí vlevo na Singarayu a druhý vpravo na Tianyar. Jedeme tedy vpravo. Oni vlevo. Ale ouha. Po 20m končí asfalt a začíná normální hliněná cesta ztrácející se v trávě, kolem jsou jen krávy a oráči. Toho se teda bojím. Velím zpět. Zpět na křižovatku a druhý pokus. Po 20m končí asfalt i tady. Už nám nezbývá volby. Sklápíme stupačky. Petr vypíná motor a potupně se suneme po mazlavé hlíně dolů, brzdíme na pekaře a občas polijeme brzdy. Projede kolem i pár domorodců, ti už jsou patrně zvyklí a hlavně váží minimálně půlku co my a taky jejich stroje jsou vybaveny jinými pneumatikami. Když tu jezdí oni, musíme to zvládnout přece i my. Je to ale únavné a tak, když se opět změní hlína na asfalt, mám chutˇho políbit. Košíček z motorky někde v kopci spadl, ale věřím, že pomohl překonat tento úsek cesty bez větší katastrofy. Kromě zablácených bot a únavy nemá skútr ani my žádný škrábanec. Tedˇ už nás nic nezastaví. Jedeme až do Tulambenu a těšíme se na pivko. V kolech i nohách máme 124km.

Dáváme si sprchu a jedeme na základnu. Tady se opět chystá oslava narozenin, tentokrát slaví Jirka Hruška, a jsme pozváni na prasátko. Dorazila také banda Australanů, prý šli odpoledne kolem a sháněli se po nějaké restauraci a tak dostali pozvání též. Dobré jídlo, gin, pivko i arak (místní pálenka z palmového vína) vykonali své a mě se o půlnoci zavíraly očka. Ne však Petrovi a Hruškovi, ti se celkem slušně zakecali.

Dnes ujeto: 126km – Stav tachometru: 6326km

» Fotogalerie ke článku

» Celá diskuze ke článku

Zpět na výpis článků