Stříbrná svatba na Bali 3/4

3. 3. 2009, úterý: Přesun do Loviny

Rozhodnutí přesunout se o kus dál měla na svědomí z velké části zdejší postel. Byla tvrdá a prkna tlačila tak, že Petr spal jednu noc raději na karimatce na zemi. A taky tady není co k vidění. Balíme, platíme a vyrážíme směr Lovina, což je po pobřežní cestě pořád za nosem. Počasí je přívětivé. Zastavujeme asi v poledne na bakso. Tentokrát dostáváme hodně zeleniny a je to výborné. Jíme přímo ve warungu, tak se říká místním jídelničkám, pár židlí, pult někdy stolečky. Kuchař připravuje venku i nějaké směsi na wok pánvi na plynovém vařiči a evidentně to umí.

V Singarayi nás stihne trochu deštík a taky nás tu odchytí místní Balijec, že prý má v Lovině ubytování. Neodmítáme, máme dost času a tak se jdeme podívat. Ukazuje nám hned zkraje Homestay GEDE s klimatizací, ale místo se nám nelíbí, taková ulička, kde si koukají sousedi do talíře. Tak nás vede přes ulici a tam jsou pěkné bungalovy v zahradě, což je nám sympatické. Cena standart 150tis IDR. Jdeme se ještě podívat na pláž. Oni tady všemu říkají „beach“. Přístup je přímo z ulice a vlevo i vpravo parkují jukungy rybářů a jsou tu na břehu i jejich domky. Ale to nám nevadí, na nějakou jinou pláž můžeme dojet.

Rozhodneme se zůstat. Hned se chystáme spláchnout prach a pot z cesty, ale než navlíknem plavky, prší. Ale to nás neodradí a koupáme se i v dešti. Jak je vidět, neodradí to ani prodejce suvenýrů, který na nás čeká na břehu a usilovně se snaží nám udat nějaké přívěsky. Nakonec vybíráme 6 kousků za 100tis IDR, což považujeme spíše za dobrý skutek, než dobrý obchod (z našeho pohledu).

Odpoledne jen tak prosedíme a odpočíváme, obloha je zamračená a místy na nás spustí i nějakou tu kapku. Večer jedeme pro meloun, dáváme si bakso ve warungu, kde je podezřele mnoho pěkných mladých Balijek, které tady tak různě posedávají, takže odjíždíme trochu nejistě, kde že jsme to dnes večeřeli. A protože jídlo nebylo nic moc, stavujeme se ještě v supermarketu pro nějaké dobrůtky.

Dnes ujeto: 70 km  - Stav tachometru: 6396

4. 3. 2009, středa: Odpočinkový den

Snídáme standardní tousty, máslo, džem a kávu, pochopitelně v ceně ubytování, jinak je možno si dát i jiné pochutiny z jídelního lístku, avšak za své. Spalo se nám skvěle. V bungalovu je výkonný,  celkem tichý  větrák. Z dáli doléhala nějaká živá hudba, ale jinak klid. Po příchodu ze snídaně zjišťujeme, že kdosi odnesl odpadky a vytřel verandu! Na každém ubytování je nějaké to plus anebo minus. Někde se starají víc o čistotu, jinde víc o vás. V cenové relaci ubytování, ve které se pohybujeme , sice dostanete ručníky a toaletní papír, ale ručníky, ač čisté, jsou použitelné tak den dva, pak už jaksi nevoní. Není divu v tomto podnebí. Kdo chce větší luxus musí si připlatit. O tom až později.

Dnes vyrážíme na obhlídku do města Singaraya. Počasí nic moc. Navštěvujeme místní obchodní dům Hardy´s. Kupujeme boty na pláž a větší tašku na věci, které se nám nějak cestou množí a protože máme v plánu ještě nakupovat nějaké dárky. Uvnitř bylo klimatizováno a tak dostáváme venku pořádnou pecku. Sluníčko na obloze se činí a proto se operativně rozhodujeme pro návrat zpět a cestu za koupáním. Vybíráme z bankomatu nějaký ten milionek (v těch tisících je to hned pryč, jeden si nemůže zvyknout) a máme klid, hlavně Petr, protože přestane škudlit.

Zkoušíme najít nějakou pláž mimo resort hotelů, zabočujeme do uliček, kterými se dostáváme jen k rybářským vesničkám. Až nakonec přeci jenom najdeme klidné místo, kde sice parkují jukungy, ale je tady poměrně velká pláž před hotelem, který se teprve staví, nebo opravuje, to se tady těžko pozná. Pláže jsou tady u Loviny z černého písku. Už to zase vypadá na bouřku a tak honem do vody. Je tu poměrně daleko mělko, Petr si bere šnorchl a odplavává hledat korály. Já při břehu hledám mušle, plavu a hledím v dál, kdy se mi ten můj vrátí. Už jsem trochu nervní, nemám pojem o čase a mezi těmi vlnkami nevidím nic, co by se mu podobalo. Nakonec se přeci jenom zjevil. Zaplaval si tak dva kilásky a prý bylo dál moře čisté i ty korály viděl. Vracíme se domů, protože se zatahuje ze všech stran.

Cestou se stavujeme v obchůdku s hadříky. Petr si vybírá košili a já šaty. Po smlouvání zjistíme, že máme u sebe málo peněz, a tak platíme jen polovinu se slibem, že přivezeme zítra zbytek.(Později zjistíme, že právě ta polovina byla cena obvyklá, v Lovině zkrátka  trpí touto dobou nedostatkem  turistů).
Kromě baksa v Singarayi dnes už jíme jen ovoce, buráky a pivko. Zbytek dne prší, a proto jen rozjímáme na verandě, já píšu deník a plánujeme nad mapou, co dál.

Za zmínku stojí, jak se tady starají o zahrady kolem bungalovů. Alespoň 2x denně zametají spadlé listy a květy z trávníku a chodníčků, stříhají trávník nůžkami kolem keřů. Bungalovy uvnitř jsou čisté, ale veškeré sanitární vybavení je díky zdejší agresivní vodě značně zašlé.

Dnes ujeto: 38km – Stav tachometru : 6434km

5. 3. 2009, čtvrtek: Výlet do národního parku

Ráno vyrážíme v 9:00 na výlet do národního parku Menyangan. Původně jsme zamýšleli, že se ještě přesuneme a ubytujeme někde poblíž, ale při studiu mapy padlo rozhodnutí, že se to dá stihnout za jeden den. A objíždět celý západ ostrova se nám nechce. Nelákají nás tam žádná místa k vidění. (Později zjistíme, že to bylo správné rozhodnutí, sice s malou kaňkou, ale to si čtenář musí počkat). Jedeme tedy pobřežní cestou směr Gilimanuk svižnějším tempem. Míjíme vesničky menší a ne tak upravené. Někde za Penyabanganem zabočujeme k moři na pauzu. Zastavujeme patrně u hřbitova. U pláže je velké odpočívadlo, značně již sešlé od povětří i červotočů. Tato odpočívadla jsou pro zdejší kraj typická, ve výši asi tři čtvrtě metru nad zemí je podlaha a nad tím střecha. Jinak ze všech stran otevřené. Můžete je vidět jak u obydlí, tak v klášterních zahradách a taky podél cest. Útočiště před sluncem i deštěm.

Vybalujeme  zásoby a posilňujeme se na další cestu. Koupat se nám ani nechce a tak pokračujeme dál. Jak se blížíme k národnímu parku je tu k vidění i pár hotýlků, ale je tady dost mrtvo. Zkrátka je mimo sezonu. Míjíme lokální letiště s jednou přistávací dráhou pro malá letadla. Vjíždíme do rezervace a z cesty odbočujeme do Menyangan Resortu. Kamenitou cestou, podél níž jsou stromy s popisem druhu, přijíždíme k velké vyhlídkové věži – restauraci s terasou, vše ve dřevě, jak jinak. A nikde nikdo. Kromě obsluhy restaurace, u které si objednáváme kávu a kocháme se na výhledem na původní balijskou džungli. Palmu tady nevidíš, rostou tady jinačí druhy a ozývají se opravdivé zvuky džungle. Vychutnáváme si ten klid. Řekla bych, že v sezoně je tu uslyšet spíš cvakání foťáků. Je poledne a slunce pěkně praží i přes mraky. Ptáme se jen tak ze zvědavosti na nějaké ubytování. Obsluha restaurace volá průvodci a ten se nabízí, že nás resortem provede, protože to ani jinak nelze. Postřeh: Mají tady keramické nádoby na organický, neorganický a kovový odpad! Asi jediné místo na Bali, kde dbají na recyklaci. Ovšem nabízí se otázka, kde takto vytříděný odpad skončí.

Jedeme opět kamenitou cestou, přes kterou nám přebíhá zdejší zvířátko: štěkající jelínek. Ubytování je tady pouze luxusní : objekt uprostřed s bazénem a apartmány vybavené lednicí, telefonem, luxusním nábytkem, samozřejmě moskytiérou a klimatizací. Koupelna opravdu nejeví známky nějaké ošuntělosti. K tomu venkovní veranda opatřená sítěmi s výhledem do džungle, kde jsou senzory na noční pozorování zvířat. Jakmile se nějaké objeví, rozsvítí se světlo a návštěvník se může kochat. No, divím se, že se jim ta zvířátka na to nevykašlou. Ceny jsou tu od US$ 180 výše za noc. Fotíme interiér i exteriér a mě to dost připomíná film Vzpomínky na Afriku. A jedeme o kus dál. Tady zase nabízejí romantiku: domečky mezi mangrovy – soukromý pohled na východ slunce nad mořem, 2 postele, 2 lehátka na opalování, vše na kůlech a spojené dřevěným chodníčkem, kterým se jde do společného sociálního zařízení, opatřeného dřevěnou cedulkou „volno“ či „obsazeno“, taková lepší kadibudka se sprchou. Domeček je opatřen ze všech stran moskytiérou, ale působí to celé jaksi stísněně. Cena: US$ 60/noc. Samozřejmě nabízejí služby jako potápění, vyjížďky lodí – v zátoce kotví jedna stylová kopie plachetnice z doby minulé. Po parku se konají vyjížďky na koních, je tu i půjčovna kol. Zkrátka kdo má peněz nazbyt, necht´ vstoupí.

Děkujeme za prohlídku a vyjíždíme zpět na silnici. Do  Gilimanuku nejedeme. Je to hlavní přístav pro lodě z Jávy a nás spíš láká divočina. Jedeme asi 8 km a za poslední obydlenou částí, kde právě drtí kukuřici na úžasném stroji, se dáváme doprava do nitra džungle. Cedule ukazují na nějaký klášter a hlavně by tam mohlo být nějaké příjemné koupání. Už se potřebujeme osvěžit. Ke klášteru je to nějakých 15 km, což by nebylo tak daleko, nebýt cesty, která k němu vede. Je kamenitá a lemovaná zdejšími ostružinami, či co to je. Tváří se to jako pěkně barevně kvetoucí bylina a ono to má šlahouny poseté trny. Dostávám pár pěkných šlehanců  přes nohy, jak se Petr vyhýbá dírám v cestě. Tady není už ani živáček, tedy lidského pokolení. Jinak nám přes cestu občas skákají opice a to i černé, které vidíme na Bali poprvé. Jelínek se taky přišel podívat, kdo ho to ruší. Varan zmizel pod houštím ani nám nedal šanci ho vyfotit.

Cesta je opravdu nepohodlná, už nás všechno bolí a tak zastavujeme u první malé pláže s bílým pískem a vrháme se do vody. S plavkama si neděláme starosti. Ale ouha, na dně jsou ostré korály a taky zárodky mangrovů a je tu dost mělko. Zůstáváme u břehu naloženi ve vodě. Výhled máme přesně na přístav Gilimanuk takže nás nepřekvapí nějaké to mastné oko na hladině. Jako osvěžení to však je dobré, sbíráme mušličky, kterých je tu plno. Zjistíme však, že nám dochází pití. Nějak jsme zapomněli doplnit zásoby. Od rána jsme vypili jen 1,5l a to je pro dva málo. Začíná mě být z toho nějak mdlo. Ještě to zkoušíme dál, tam je pláž delší a trochu i ve stínu. Mušliček máme už plno, a protože je už pokročilé odpoledne, vyrážíme na zpáteční cestu směr Lovina.

Při výjezdu na silnici hned u drtičky kukuřice je malý warung, kde ihned doplňujeme tekutiny (při cestě tam jsme ho jaksi přehlédli). Cestou zpět nabíráme rychlost 80km/h, což tady jde, protože není velký provoz. Chceme ještě stihnout lázně s horkou vodou kousek před Lovinou. A taky se už ozývá hlad.Teda Petrův, mě nějak pomyšlení na jídlo nedělá dobře. V Sereritu hned u cesty je tržnice. Zastavujeme a k našemu překvapení zjišťujeme, že je plná pojízdných warungů s jídlem všeho druhu.Tady na severu žije víc muslimů a tak je tady jídlo rozmanitější. Smaží se tu různé poživatiny ve velkých wok pánvích, baksa jsou tady jiná a plno stánků s ovocnými šťávami. Na drcení ledu používají krásný drtič na ruční pohon. To jediné si na Bali nedáváme, nemáme důvěru k vodě ve skupenství tuhém…Petr si vybírá bakso podle vůně a já palačinku asi 2cm vysokou sypanou čokoládovými tyčinkami, ale beru si ji s sebou. Dostanu ji zabalenou v úhledné krabičce. Tenhle kuchař dělá vůbec zajímavé věci – něco jako langoš plněný směsí zeleniny, přeložený a zabalený do papírového obalu opatřeného gumičkou. Vypadá to, že největší nápor strávníku teprve dorazí.

Asi 4km za Sereritem k horkým pramenům. Nevím, co to se mnou udělá, asi mám menší úpal. Za směšné vstupné 3tis IDR za osobu jdeme do lázní. Je tu dost lidiček, mládež se tu skvěle baví. Pod chrliči se sirnou vodou z nitra země se necháme masírovat a pak ještě chvilku sedíme v teplé vodě. V 18:00 se tady začíná voda pomalu vypouštět a my se béřeme dom. Na parkovišti nás odchytí obchodnice s patchworkovými dekami. Jsou krásné a my si nakonec odvážíme dvě po 150tis IDR. Rychle prcháme, protože jak koupíš u jedné, druhá hned přináší další zboží.
Ještě kupujeme pivko i nějakou vodu a relaxujeme na verandě. Mě je už lépe, dávám si palačinku a objevuju v ní i oříšky. Nemá to chybu. Pěkný výlet to byl, uleháme příjemně unaveni.

Dnes ujeto: 172km - Stav tachometru: 6606km

6. 3. 2009, pátek: Přesun na jih ostrova

Noc byla poněkud méně příjemná. Dostali jsme sousedy, kteří dlouho do noci pokuřovali na verandě  a všechen kouř šel do našeho bungalovu. Ani zdejší výkonný větrák se s tím nepopral dostatečně. Ráno nebe bez mráčku, což se ani nechce věřit. Nebýt těch bafajících Němců snad bychom přesun odložili alespoň o jeden den. Takhle máme v 9 hodin sbaleno a vyrážíme.

Plán máme takový: stavět se na vodopádech v Git-Gitu a pak napříč ostrovem směr jih do města Tabanan. Je to blízko Denpasaru, odkud letíme 12.3. zpět, a chceme znovu do Ubudu pro nějaké suvenýry, takže bychom mohli mít vše na příjemný dojezd. V Singarayi odbočujeme směr Denpasar a stoupáme do kopců. Informační cedule nás zastavuje na parkovišti a my se vydáváme k vodopádu. Platíme vstupné 3tis IDR. Cesta k němu je ovšem lemována stánky z vlnitého plechu, plných koření, hadříků a uměleckých předmětů a velmi vtíravých obchodnic. Malé usmrkané děti tu pobíhají a nabízejí korálky z mušliček a dřeva. Od dětí kupujeme korálky, obchodnice odmítáme. Cestou k vodopádu nabízejí za levno a cestou zpět cena stoupne 5x a pak chtějí smlouvat na původní. Pravda je, že ve smlouvání nejsme moc dobří. Jedna z nich za námi běží dobrých 50m a každých 10m se cena snižuje. To je nám nějak proti srsti.

Vodopád je pěkný, ale Petr mi chce  ukázat větší, prý s jezírkem, kde se dá koupat. Dovídáme se, že je tady asi 2km dál po silnici další.  Usedáme na skútr s naší plnou polní, platíme 1tis IDR parkovné a pokračujeme. A opravdu. Je tady další vodopád. Parkujeme a vyrážíme. Zapisujeme se do knihy návštěvníků a přispíváme na údržbu cest. Patrně všichni přispívají hojně, neb je tu cestiček plno. Bylo nám doporučeno se držet stále vlevo, ale najednou to nejde jinam, než doprava. A stojíme před soukromým domkem. Místní nám ochotně radí a nabízí doprovod. Hrdě ale slušně odmítáme, ale nakonec nás dohoní a pomůže rozplést sít´cest. Chvilku to vypadá jako cesta botanickou zahradou, opět tu roste káva, hřebíček a taky poprvé vidíme, jak roste salak – hadí ovoce. Toto ovoce roste v trsech úplně u země na jakési keřovité palmě. Už chápeme, proč v něm bylo  mraveniště.

Vodopád je opravdu velkolepý. Právě tady probíhá nějaká ceremonie s nevěstou, patrně místní zvyk posvěcení svátosti manželské. Nevěstě je evidentně zima, ženich rozesmátý. Převlékáme se do plavek a jdeme to zkusit na vlastní kůži. Průvodce nám dělá společné foto. Petr se prodírá proudem vody až pod masírující vodopád. Na to já teda nemám dost sil a voda je opravdu chladná. Vzduch je taky svěží – jsme opět v horách. Po osvěžujícím pobytu u vodopádu chceme průvodci platit, ale ten odmítá, prý atˇ přispějeme na údržbu a zve nás k sobě domů na kávu. Neodmítáme. Domeček má zděný a na naší otázku, proč nepoužil přírodní materiál odpoví, že tenhle víc vydrží ve zdejších podmínkách, střecha z vlnitého plechu jakbysmet. Pokrokovost tohoto mladíka je znát i z ohromného satelitu na dvorku. Je to zkrátka světa znalec. Jezdí každoročně na 6 měsíců na Nový Zéland česat kiwi. Organizuje to vesnice, která si bere 40% výdělku česáčů. Kolik vlastně zbude jemu, se nějak nedovídáme.

Káva je připravena s trochou kakaa a mladík posílá manželku pro cukr. Ta přináší na tácu asi kilový pytlík cukru, nedostala pochvalu, naopak, musí zpět a tentokrát přináší cukr odsypaný ve skleničce se lžičkou. Na první pohled to vypadá, že tu mají snad první hosty. Dítě hrající si na dvorku poráží dřevěný sušák na prádlo i s prádlem. Nikdo nehubuje, usmívají se, seberou z hliněné země prádlo a znovu věší…Je krátce po jedné a my se loučíme. Musíme dál. Náš průvodce dostává 50tis IDR jako příspěvek na další cesty k vodopádu.

Silnice vede kolem jezer Buyan a Beratan v nadmořské výšce 1250m. Docela se ochladilo. U jezer nezastavujeme, jen fotíme nějaká panoramata. Kousek za jezery zastavujeme na trhu a dáváme si již klasicky bakso. Zásoby pití máme tentokrát dosti. Pokračujeme dál a na jedné z křižovatek odbočujeme podle cedule na Tabanan. Rázem sjíždíme na méně frekventovanou silnici, což je sympatické. Je prostá čadících náklaďáků. Potkáváme lidičky na motorkách v pláštěnkách a není divu, všude kolem jsou bouřkové mraky. Je tady mokro všude tečou potoky vody podél cest, ale  neprší. Vypadá to, že jsme se tomu šťastně vyhnuli. Ocitáme se ovšem ve vesnici Marga na křižovatce a nevíme jak dál. Zastavujeme, a protože začíná pršet, parkujeme pod jakýmsi přístřeškem. Do tří minut se strhává průtrž mračen, potoky vody tečou po silnici, strouhy podél ní nestačí vodu pobrat. Vytahujeme ovoce a sušenky a sledujeme malou povodeň kolem nás. Ještě že tu byl ten přístřešek! Máme stále dost času a tak čekáme, až ta čina přejde.

V domnění, že už jsme v Tabananu, se vydáváme cestou podle mapy avšak jaksi ve skutečnosti teprve do Tabananu jedeme. Bereme u pumpy šťávu a dostáváme kladnou odpovědˇna otázku, zda jedeme správně. Po pár kilometrech opravdu vjíždíme do Tabananu. Zaráží nás velký provoz a po pár metrech je rozhodnuto. Tady bydlet posledních pár dní nechceme. Tohle město leží přímo na jižní hlavní tepně z Gilimanuku do Denpasaru a proto je tady takový provoz. Veškeré zboží z přístavu se vozí tudy, nejkratší cestou do hlavního města a patrně se i po cestě obchoduje. Nic pro turisty. Zkusíme to na jižním pobřeží. Za městem odbočujeme doprava na Kaba-Kaba, dále Keliki a hurá k pobřeží. Za vesnicí Mengening jsou na mapě vyznačené hotely a vily. Jeden resort je zcela demoliční, k druhému vede rozbitá cesta a stále se staví a třetí objekt je evidentně opuštěný. Vracíme se tedy zpět a zkoušíme další cestu. Ta nás zavede k Pura Luhur Batu Ngaus, což je klášter na malém  poloostrůvku a tady zjišťujeme, že zdejší pobřeží je vhodné především pro milovníky dlouhých vln – surfaře. Odměnou za námahu je nám pohled na rychle prchajícího varana přes cestu.

Čas ale pokročil, je pět hodin a my stále nevíme, kde dnes hlavu složíme.(Vida, v této situaci jsem tehdy opravdu neměla chuť rýmovat). Poslední pokus o ubytování činíme za vesnicí Padang Linjong, kde jsou podél cesty opět hotely. Homestay je plný, vily a hotely soukromé. U pláže je volný pokoj, ale po zvážení ceny a možnosti, či spíše nemožnosti koupání, odmítáme se tady zdržet. Vracíme se a  ještě jeden pokus, který končí před závorou, u které vybírají vstupné na pláž (je tady restaurace pro náruživé surfaře) nás definitivně znechutí. Zastavujeme u rýžového políčka před hlavní silnicí na Denpasar, usedáme na okraj strouhy s mapou na klíně. Je krátce po šesté a my se musíme rozhodnout, co dál.

Je to šílené, ale jedeme opět do Candidasy. Cestu relativně známe, ubytování se nám líbilo, prostě vsázíme na jistotu. Čeká nás průjezd Denpasarem, ale jen po okruhu, který musíme správně projet a správně odbočit na pobřežní cestu ( a nejet na Gianyar a Ubud jako první den). V 18:30 se na Bali začíná stmívat a my se vrháme do víru velkoměsta. Sluneční brýle jsme dávno sundali a protože naše helmy nemají štíty, chytáme do očí veškerý prach z cesty. Povedlo se nám jen jednou zakufrovat, ale včas to zjišťujeme a vracíme se. No možná dvakrát. Jedeme, co to dá. Za Denpasarem už řídne provoz. Únava stoupá. Je tma tmoucí. Už poznáváme silnici na Padangbay a víme, že jsme blízko cíle. U silnice v Goya Lawah si dáváme jídlo (jednou už jsme tady jedli), ale při konzumaci si uvědomujeme, že je už pokročilá doba a to saté tady asi leží pěkně dlouho. Něco sníme, něco necháme. Do Candidasy přijíždíme asi ve 20:30. Sindhu Brata nás vítá. Mají volný pouze bungalov s klimatizací, ale prý zítra se můžeme přestěhovat do stejného (vedlejšího) co jsme bydleli před týdnem. Nic nenamítáme. Dostáváme uvítací čaj, dáváme si sprchu, jdeme na kutě a těšíme se na ranní omeletu.

Dnes ujeto: 169km – Stav tachometru: 6775km

» Fotogalerie ke článku

» Celá diskuze ke článku

Zpět na výpis článků